Angela Merkelová odchází - a s ní její vize Evropské unie

7. 11. 2018

čas čtení 5 minut
Trůn po Merkelové zřejmě zůstane prázdný, protože Macron je jediným lídrem toužícím ho převzít, domnívá se Douglas Murray. Merkelová tu byla, aby řešila spory, povolovala finanční pomoc, nabízela pomoc Německa státům v nesnázích a chránila projekt, který vedla k provázanější unii. Ať už o tom jinak řeknete cokoliv, v čele s Merkelovou se alespoň zdálo, že EU má směr. To už ale neplatí.


Tento týden německá kancléřka oznámila, že nebude usilovat o znovuzvolení do čela strany, kterou vedla 18 let. Oznámila také, že před příštími volbami v roce 2021 odstoupí z postu kancléřky, který obsadila v roce 2005. Během svého kancléřství spolupracovala se čtyřmi francouzskými prezidenty, čtyřmi britskými premiéry a sedmi lidmi, kteří se snažili řídil Itálii. Její odchod prokazuje vyčerpání - ale souběžně můžeme sledovat ústup její vize Evropy. Jasná federalistická vize, která se kdysi zdála nevyhnutelná, nyní těžce postrádá lídra.

Dnes tu prostě není nikdo schopný jednat jako klíčová postava zmíněného projektu, jako to po dekádu dělala Merkelová. To je v neposlední řadě také důsledkem rozhodnutí, která přijala, a tvrdosti a pýchy, s nimiž jednala, když zastávala toto silné postavení. Merkelová vytvořila EU s nedosažitelnými ambicemi, usilující o vládu v zemích s dlouhou historií nezávislosti, a byl fundamentálně neevropský v tom, že se snažil uvalit uniformitu na země proslulé největší pestrostí na světě.

Je podivné pomyslet na to, jak nedávno ještě Merkelová a její vize Evropy vypadaly nezranitelně. První příznaky politické smrtelnosti přišly v roce 2016, když zemské volby v Pomořansku tři roky stará AfD posunula její vlastní stranu na ponižující třetí pozici. Pak přišly loňské volby, v nichž CDU utrpěla nejhorší výsledky od roku 1949. Merkelová strávila šest ponižujících měsíců snahou přesvědčit ostatní strany, aby se vrátily do koalice s ní.

Je snadné zjistit, proč se snažili jít proti ní. Její velká výhoda, kamenná nehybnost, se stala překážkou pro Evropu, která nutně potřebuje změnu. Tato nehybnost se ukázala být katastrofální v konfrontaci s oběma výzvami, na něž Evropa musela reagovat - finanční krizí a demografickou změnou.

Evropa vedená Merkelovou tlačila na zavedení měny, než došlo k vytvoření státu. Když finanční krize zasáhla problematické euro, Merkelová měla dvě možnosti. Mohla vysvětlit voličům, že pro Německo je euro výhodné. Že kvůli němu rostl export (s měnou, kterou MMF považuje za uměle devalvovanou o zhruba 30 %). Mohla vysvětlit, že nastal čas změnit eurozónu na úplnou transferovou unii, která přesouvá peníze od bohatších členů k chudším.

Nebo mohla přijmout fakt, že eurozóna pokrývá ekonomiky, které se prostě navzájem příliš liší - že německé a řecké účetní praktiky se nikdy plně nepodaří sjednotit - a že uspořádané rozdělení měnové unie může být v pořádku.

Nehybná "Mutti" neudělala ani jedno, ani druhé. Místo toho dohlížela na systém, který na jižní Evropu uvalil sadistickou strohost, zanechal eurozónu špatně připravenou na další krizi a připravil pole pro události, které vedly k jejímu pádu.

Nezaměstnanost v Německu nyní dosahuje rekordně nízkých 5 %. V Itálii to je naopak 10 %, dekádu po propadu - mezi mladými otřesných 31 %, mnohem více než 19 % před krizí. Fiskální svěrací kazajka, kterou Merkelová Italům vnutila, pomohla vytvořit celou generaci Italů, kteří začali život bez šance najít si práci. A kteří byli vnímaví vůči novým politickým stranám vykazujícím zcela nový způsob politiky.

Pokud by Itálie mohla na krizi reagovat po svém, věci mohly vypadat velmi odlišně. Co mohlo být v Berlíně pociťováno jako sdílení břemene bylo v Athénách a Římě pociťováno zcela jinak. A nyní politické důsledky konečně zasáhly svého původce.

Avšak omyl, který se ukázal být bodem zvratu pro kancléřku i evropský projekt, byla migrační krize. Na jejím vrcholu v roce 2015 Merkelová prokázala nejen svou nehybnost, ale také unilateralismus. V tomto období to vypadalo, jakoby si Merkelová myslela, že má právo dál přijímat rozhodnutí za celý kontinent. Když srpnu toho roku jednostranně oznámila zrušení normálních pohraničních a azylových procedur, pozvala uprchlíky do Německa a prohlásila "Zvládneme to", konzultovala jen málokteré ze svých protějšků a neposlouchala ničí varování.

Teprve když Německo začalo být zahlceno, začalo být jasné, jak je to s kancléřčiným předpokladem - a s jeho důsledky. Zbytek Evropy se odvrátil. Od Westminsteru po Varšavu si nikdo nepřál sdílet břemeno v důsledku rozhodnutí, o nichž věděl, že by je elektorát neodpustil.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8926

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2018