Neonacisté jsou noví komunisté

9. 11. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
František Kostlán barvitě popisuje situaci v Duchcově, kde vládne anticiganistická koalice komunistů, "sociálních demokratů" a neonacistů z Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) ZDE. Lokální paradoxy v českém městečku nicméně mají svůj globální kontext, v němž neonacisté a další pravicoví extrémisté stále ve větší míře přebírají roli ruského trojského koně v zájmových zemích, tradičně zastávanou komunistickými stranami ZDE.


Zatímco v roce 1973 se v Moskvě sjel "Světový kongres mírumilovných sil" tvořený komunistickými a ultralevicovými organizacemi, letos v červnu se tamtéž pod téměř stejným názvem sešli zástupci evropské ultrapravice působící ve službách současného ruského režimu. Náhody jistě existují - 75 % shoda v pojmenování střechových organizací levičáckých a pravičáckých ruských nohsledů ovšem náhodou evidentně není.

Když ruský extrémista Aleksandr Dugin navrhoval "čtvrtou politickou teorii" ZDE, ještě se vyjadřoval symetricky: V globální koalici antiliberálů měli hrát ultrapravicové i ultralevicové síly zhruba stejnou roli. V pozdějších tématických textech věnovaných praktickým pokusům uvést "čtvrtou politickou teorii" v život nicméně bije do očí despekt, s nímž Dugin píše o upadající radikální levici. Zde už se nikterak netají přesvědčením, že levičáctví je čímsi politicky téměř bezvýznamným, že jde o směr, z nějž poslední rozinky nosných politických témat vyzobávají ultrapravicové protějšky. Ačkoliv tedy ruské pokusy získat vliv na domácí politiku v několika cílových zemích (Řecko, Itálie, Velká Británie) sázejí ve stejné míře nebo dokonce i přednostně na populistickou ultralevici (Syriza, Hnutí pěti hvězd, Corbynovo křídlo Labour Party), obecný trend v Evropě je jiný. Přednostnímu zájmu moskevských nadháněčů se těší ultrapravicové organizace - francouzská Národní fronta, německá AfD či NPD, nizozemská Křesťansko-demokratická výzva, italská Liga, rakouští Svobodní, maďarský Fidesz a Jobbik. Stínem minulosti zůstává pozvání okrajových levičáckých sekt jako Japonská komunistická strana na moskevskou konferenci.

Jestliže v Duginově koncepci sehrává roli tmelu koalice extrémistů zprava doleva nepřátelství vůči kontroverzním symbolům současného (neo)liberalismu, českou duchcovskou koalici pojí nenávist vůči (lidskoprávními liberály obhajovanému) romskému etniku - a shoda na tom, že vůči němu má být použito zastrašování a represe. V tomto "svatém" boji s "cigánskou hrozbou", která v českých podmínkách dříve nebo později nahradí zcela nevěrohodné strašení migranty a radikálním islámem, není problém spojit síly antisystémových stran a národních socialistů z ČSSD (stavějících místo na sociálním občanství na kmenovém sobectví). V jiných evropských laboratořích pěstujících extrémismus, například ve francouzské či britské, sledujeme již i pokusy prověřit mobilizační potenciál antisemitismu, který má jakožto "lidový antikapitalismus" nepochybně vynikající možnost propojit ultrapravičáky s ultralevičáky tradičním obrazem společného nepřítele. V České republice si zřejmě budeme muset na nezakryté společné antisemitské tažení extrémistů ještě nějaký čas počkat. Mezitím tu ovšem máme Romy - a k útoku na ně symbolicky zavelel samotný Hrad ZDE.

V Duchcově samém přitom dnes o Romy jde i nejde. Na jedné straně jsou nepochybně terčem a obětí vládnoucí koalice a zasluhují proto plnou podporu; na druhé straně protiromská koalice vytvořila politiku, která může být příště se stejnou razancí namířena proti kterékoliv jiné skupině obyvatel - homosexuálům, ekologům, handicapovaným, vegetariánům, novinářům, zrzavým, pihatým, prostě komukoliv. Stačí, aby na takovou skupinu lidí některý z idolů českých autoritářů ukázal prstem - a podobně jako Romy ji označil za veřejného nepřítele. - Na třetí straně jde jednoznačně o koalici proruských stran ZDE.

Každý evropský boj s neonacismem, byť sebevíce lokální, je dnes ve svých nejzazších důsledcích vždy také bojem proti ruskému imperialismu, který dělá vše pro to, aby si evropský neonacismus ochočil a využil jej k rozeštvání a rozložení evropských společností. Je tomu tak bez ohledu na otázku, zda si ti, jimž neonacismus vadí, tuto skutečnost uvědomují, nebo nikoliv. Protože neonacisté jsou coby prostředníci ruského vlivu na Západě novými komunisty, členy vznikající "nové Kominterny" ultrakonzervativního putinského režimu. Propojování upadajících reliktů původní Kominterny s jejich současnými následníky přitom rozhodně nepředstavuje nic k divení. Takový souběh reprezentuje zhruba totéž, jako paralelní používání starých sovětských a nových ruských zbraní ozbrojenými silami Ruské federace.

Pilíř starorežimní mytologie, v níž vyrostlo několik generací, ovšem tvořila teze, podle níž komunisté vždy byli, jsou a budou jedinou důsledně protifašistickou a protinacistickou silou na národní i mezinárodní politické scéně. Že zatímco pravice se ve vztahu k fašismu a nacismu údajně chová oportunisticky, levice zaujímá vždy důsledně protifašistické a protinacistické postoje.

I když právě nečtete Šechovcova ani Dugina, samotný Kostlánův text o Duchcově ZDE plně postačí, abyste se ničím neopodstatněné víry v absolutní neslučitelnost komunistického/levicového a (neo)nacistického přesvědčení spolehlivě zbavili.

0
Vytisknout
10315

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2018