Nacionalismus, občanský princip a první Československá republika

13. 11. 2018 / Martin Pleva


Jsem rád, že na BL začala určitá diskuse k Masarykovi a ČSR – snad konečně věcnější – a že k ní snad přispěl i můj předcházející článek. Myslím, že je však třeba se ještě vyjádřit k několika věcem: a to jak k určitým konkrétním faktům, tak k obecnějším problémům.

Největší emoce rozpoutává ono falšování počtu Němců v českých zemích, jehož se měli dopustit „Češi“, resp. Beneš, na Versailleské konferenci. Můžeme být všichni vděčni čtenářce BL paní E. Rousové, že na internetu dohledala článek s dalšími odkazy, včetně citací pramenů (ovšem v českém překladu). http://nassmer.blogspot.com/2009/08/memoranda-ceskoslovenske-vlady-na.html Vyplývá z nich následující: Beneš ve svém Memorandu č. 3 hovořil pouze o Němcích v Čechách a výslovně uvádí, že „počet Němců v Čechách, který podle německých statistik činí 2,467.724, musí být o 800.000 až milion snížen, a to z důvodu falšování rakouských statistik…“

Tedy Beneš píše za prvé jen o Čechách a za druhé snižuje počet Němců na nějakých 1,5 -6 milionů (podle sčítání z r. 1921 žilo v Čechách přes 2 100 000 Němců). Jistě, politická účelovost z toho přímo čiší, ale na druhé straně Heimannová píše nesmysly: https://blisty.cz/art/75345-cesi-na-versailleske-konferenci-tvrdili-ze-nemcu-je-v-cechach-jen-800-000-ve-skutecnosti-jich-byly-3-miliony.html Beneš nikdy netvrdil, že v Čechách (natož českých zemích) žije 800 000 Němců, nýbrž o 800 000 méně, než kolik udávaly úřady někdejší c. k. monarchie. Perličkou je, že podobně se „netrefili“ (ovšem pochopitelně zase v opačném směru) představitelé českomoravských Němců (a rezoluce rakouského parlamentu), když se tito také obraceli na velmoci (viz V. Kural: Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě 1918-1938, Praha 1993, s. 25.).

Pro skutečně objektivní posouzení situace při vzniku ČSR nestačí vycházet pouze z pamětí britských a amerických diplomatů a politiků, jakkoli jsou důležité. Jde totiž o typ pramenů ze své povahy silně tendenčních a vždy neobjektivních. Ostatně v pamětech V. Biľaka jistě najdeme, že v r. 1968 byla v ČSSR kontrarevoluce… Myslím ale, že nemá smysl v internetovém deníku, jakým jsou Britské listy, pitvat dále podobnou faktografii (kdo má o danou problematiku zájem, může nahlédnout do nejnovějších seriózních prací týmů historiků: TÓTH, Andrej; NOVOTNÝ, Lukáš; STEHLÍK, Michal. Národnostní menšiny v Československu 1918–1938. Od státu národního ke státu národnostnímu? Praha: Univerzita Karlova, 2012 – podle ní je psána i příslušná stránka na wikipedii).

Pokud si projdeme ony „objevně kritické“ soudy M. Heimannové https://blisty.cz/art/93266-jeste-k-stemu-vyroci-zalozeni-republiky-ceskoslovenske.html, zjistíme, že se nejedná o nic příliš nového ani zajímavého. Spíše jde o recyklovaná klišé sudetoněmecké nacionalistické propagandy, s níž začali někteří západoněmečtí historici, mnohdy bývalí členové NSDAP, hned po druhé světové válce. Tyto mýty celkem plasticky ukazuje ve své knize česko-německá historička E. Hahnová (vydala spolu s manželem, Němcem Hansem Henningem Hahnem – Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání, Praha 2002).

Naštěstí mnozí čeští a moravští Němci viděli první republiku a Masaryka jinak – upozornit mohu na knihu J. Hofbauera Velký starý muž (anotace: https://www.kosmas.cz/knihy/251912/velky-stary-muz). Nebudu se ani zdržovat u toho, že ČSR, toto prý protiněmecké peklo, poskytla útočiště mnoha německým antifašistům (nejznámějším byl T. Mann) a Židům prchajícím před Hitlerem, byť ve 30. letech bohužel postupně narůstal, dnes tak dobře známý, xenofobní odpor proti imigrantům – to ale byla doba, jak ostatně píšu ve svém předešlém článku, už hodně vzdálená Masarykovi a jeho idejím…

Chtěl bych obrátit pozornost na následující úvahu: Středoevropský nacionalismus (a patrně nejen ten) bylo reálně možné překonat pouze tak, že by se prosadilo občanské pojetí národa – jakýsi politický národ, jak to známe z vyspělých, moderních západních států. A zde je třeba se ptát: Co bylo tomuto konceptu blíž? Československá republika a Masarykovy ideje, nebo autonomistické požadavky sudetoněmecké reprezentace? Pokud se podíváme na to, jak národnostní otázku chápal TGM a většina českých politiků na počátku první republiky a jak byla ostatně vtělena i do Ústavy a ústavního jazykového zákona, vidíme, že Němci měli především rozsáhlá práva, včetně jazykových, jakožto jednotliví občané, neměli však práva kolektivní jakožto národ, neřkuli státotvorný národ. V tom ostatně tkvěl kořen sporu.

Jenže co nabízely sudetoněmecké návrhy: autonomii v českých zemích na základě čistě etnickém! Vždyť Němec ze severní Moravy a z Domažlic neměli nic společného, mimochodem ani dialekt, ony celé Sudety (sám tento pojem byl nový) netvořily žádný přirozený celek ani spádově a geograficky, ani hospodářsky, a přirozeně tedy vůbec ne historicky. Kdyby byla sudetoněmecká autonomie vyhlášena, okamžitě by opět vznikla „menšina uvnitř menšiny“ – protože v oněch Sudetech žili samozřejmě také Češi. Čili problém by se opakoval nanovo… Ne, to byla cesta k absurditě Bosny s jejími nekonečnými enklávami v hranicích, které se pro svou klikatost nedají ani namalovat (tam ovšem takovéto „řešení“ bylo zvoleno až po šílené bratrovražedné válce).

Cesta k občanskému národu je možná pouze tehdy, pokud menšina uzná, že je menšinou a že jádrem občanského národa je etnický národ, který na určitém, historicky a geograficky logickém území má většinu. Všechny, i ty dnes nejliberálnější západoevropské, státy vznikly původně jako etnické a národní – přičemž historické menšiny v nich mají svá národnostní práva (Dánové a Lužičtí Srbové v Německu, Švédové ve Finsku atd.), novodobí přistěhovalci se však, chtějí-li uspět, do většinové společnosti v podstatě musejí integrovat. Pak a jedině pak může občanský národ a multietnická společnost fungovat. Kdyby ale jakákoli skupina požadovala etnicky definované autonomní správní jednotky, byl by s občanským principem konec.

Je asi nezbytné zastavit se u argumentů „ad Švýcarsko“. Byl to Beneš, který tímto pojmem začal operovat – a dle mého mínění velice nešťastně. Československo se druhým Švýcarskem nemohlo stát nejen proto, že by to nepřipustili čeští nacionalisté, nýbrž především z toho důvodu, že helvetská konfederace vznikla odspodu, nejprve tu byly kantony a ty se pak sdružovaly, a navíc všechny švýcarské etnické národy (s výjimkou nepočetných Rétorománů) mají sice ještě i své národní státy, dávaly a dávají ale přednost švýcarské neutralitě a blahobytu a dobrovolně drží v rámci konfederace pohromadě. Povšimněme si také, že kantonů jednoho jazyka je více – což se blíží některým (neuskutečněným) českým provorepublikovým úvahám o decentralizaci Čech a Moravy.

Na tomto místě je také třeba rozlišit státotvorný národ a národnostní menšinu. Právo na vytvoření vlastního státu na určitém území má dle mého mínění ten národ, který na žádném jiném (logicky vymezeném) území historicky nežije a jinde tedy už svůj národní stát nemá. Státotvorný národ pak má právo spojit se do většího celku s národy jinými, nebo naopak se osamostatnit. Ostatní historicky přítomná etnika jsou pak v takovém státě národnostní menšinou a mají svá práva, která většina musí dodržovat. Takto bych tedy chápal právo na sebeurčení.

Podle tohoto pravidla by tedy Katalánci nebo Skotové měli právo na samostatnost, pokud si ji demokraticky odhlasují. Slováci by podle stejného principu měli být státotvorným národem Československa, proto je na jejich postavení (útlak) třeba pohlížet přísněji než na sudetské Němce (byť jejich představitelé většinou více křičeli). Maďaři na jižním Slovensku jsou ovšem národnostní menšinou, protože svůj vlastní maďarský národní stát už mají. Podobně Němci v ČSR byli národnostní menšinou, protože i oni svůj národní stát už měli (dokonce dva, což je anomálie: Německo a Rakousko). Stejně tak pobaltské národy mají právo na svou státnost a Rusové jsou tam národnostní menšinou. A tak dále… Ano, i toto pojetí je nespravedlivé, ale v podmínkách středo- a východoevropské promísenosti národů je nespravedlivé relativně nejméně.

Pochopitelně že konstrukce československého národa byla od počátku ošemetná. Byla silně kontaminována českým nacionalismem – „stát československý“ byl samozřejmě především státem českým, tak byl vnímán jak ve své době, tak i v historické paměti. Ovšem tvrdím, že uvedený koncept, přirozeně za příznivých historických okolností, jež ovšem bohužel nenastaly, měl k občanskému národu relativně nejblíže, měl k němu řekněme nejvíce nakročeno. „Stačilo jen“, aby se prohlásilo, že jednotný politický československý národ se skládá z etnických národů českého, slovenského, německého, polského, maďarského, rusínského a všech dalších občanů republiky. Ani Masaryk se tak daleko nedostal, přesto to byl vždycky on, kdo český nacionalismus mírnil, Němců se spíše zastával a uvědomoval si nutnost „získat je pro republiku“. Jsem rád, že v tomto duchu vyznívá i poslední Kosatíkův film Hovory s TGM.





0
Vytisknout
4169

Diskuse

Obsah vydání | 15. 11. 2018