Nacionalismus, racionalita, iracionalita

4. 4. 2019 / Pavel Urban


Britské listy v poslední době věnovaly několik článků nacionalismu. Vesměs s notnou dávkou skepse, která se týká nejen možných důsledků renesance nacionalismu (kde je skepse namístě), ale i samotné možnosti, že by k této renesanci došlo. Nacionalismus je vnímán jako tak nějak méněcenný, co do možností omezený, ba přímo neskutečný v porovnání se „skutečným“ světem, ve kterém žijeme.

Najít argumenty, které to potvrzují, není nijak těžké. Jenže kdyby to byla celá pravda, tak by to takhle nefungovalo. Ani dnes, ani v předcházejících dvou století, ani dříve.

Objevilo se dokonce tvrzení, že není pravdivé definice národa.

Jednu bych měl. Národ je skupina lidí, která cítí potřebu sdílet stejný stát. A tato potřeba je iracionální. Tedy má smysl sama o sobě, nikoli jen jako prostředek k dosažení nějakých dalších cílů.

Tato definice má výhodu, že není vázána na jazyk. Existují etnika, která národ vůbec nevytvořila, například Arabové. Existují jazyky, které sdílí více národů. Třeba angličtina nebo srbochorvatština. Existují národy, které mají více jazyků, třeba Švýcaři. Poslední případ je ale dost výjimečný. Jazyk je v mezilidské komunikaci a vzájemném porozumění natolik důležitý, že obejít se bez něj je při vytváření a udržení potřeby být spolu téměř nemožné. Švýcaři jsou národem dvojí identity (kantonální a švýcarské) a jako národ vznikali pět století.

Zdánlivou nevýhodou této definice je, že není exaktně přesná. Na jednu stranu odděluje národ od aktuální politické situace, na druhou stranu mimo politiku nemá smysl. Proč tvrdím, že Arabové nejsou národem? Protože panarabské hnutí, které po jistou dobu existovalo, zkrachovalo. Nejde ani tak o rozpad jednotlivých integračních projektů (např. Sjednocené arabské republiky) sám o sobě, jako o to, že tento rozpad nenarazil mezi lidmi na silnější odpor a ani později nedošlo k jeho renesanci. Z pohledu Čecha by se dalo říci, že Arabové možné měli své palacké, ale ti nedokázali oslovit větší počet lidí.

Tohle ovšem nemusí být hned patrné. Často teprve čas ukáže, jak nacionální identita obstojí v konfliktu s jinými identitami. Tedy s jakou pravděpodobností dají lidé přednost potenciálně národnímu zájmu (ať už je definován jakkoliv) před zájmy lokálními - či naopak zájmy většího celku. Tohle jsou věci, které si lidé nemusí vůbec uvědomovat, dokud se do takového konfliktu zájmů nedostanou.

Shodou okolností máme s existencí a neexistencí vlastní zkušenost z rozpadu Československa. Proč se Československo rozpadlo? Protože Slováci byli více Slováky než Čechoslováky. V devíti z deseti případů to nebyl problém. Ale klíčový byl ten desátý.

Zdá se Vám to jako vysvětlení málo? Máte racionálnější vysvětlení? Dobrá.

Lokální nacionalismus se v devadesátých letech objevil i na Moravě. Moravští nacionalisté byli tehdy dost silní, aby se dostali do Sněmovny. Ale zůstali izolovaní. Nešlo o to, že by Moravská lidová strana či Komunistická strana Moravy deklarovaly věrnost společnému (českému) státu. Šlo o to, že tyto strany vůbec nevznikly. A nikoho ani nenapadlo, že by vzniknout měly. Na rozdíl od Slovenska, jehož obyvatelé, včetně nominálních stoupenců společného státu, evidentně cítili potřebu směřovat i ke společným cílům pod vlastní vlajkou. Vzpomeňme na krátký osud slovenského Občanského fóra….

Zdá se Vám, že „chtít vlastní stát“ jen kvůli němu samotnému je nesmysl? Že pro separaci Slováků existovaly jiné, racionální důvody? Takové racionální (či pseudoracionální) důvody pro rozpad Československa skutečně existovat mohly. Ale pokud tomu tak bylo, tak pro Moravu by měly platit tuplem. Racionální argumenty pro setrvání Moravy ve svazku s Čechami existovaly také. Ale ty by měly platit i pro Slovensko. Jinak řečeno, rozpad Československa lze vysvětlit racionálně. Setrvání Moravy v České republice lze vysvětlit racionálně. Nelze však racionálně vysvětlit obojí zároveň.

Kdo nevěří, ať to zkusí. Jsem zvědav, jak to dopadne.

Problém je, že žijeme ve světě, který pro iracionální hodnoty moc velký smysl nemá. Iracionalita je dnes vnímána jako něco ne-li špatného, tedy aspoň nedokonalého. Něco, co by mělo být (či přímo musí) být překonáno. Ve skutečnosti platí, že všechny pozitivní hodnoty se buď odvolávají na nějakou další (jsou prostředkem k jejímu dosažení) nebo mají smysl samy o sobě. Jsou dobré, protože jsou dobré. Jedinou skutečně racionální hodnotou je sobectví. Ne proto, že by se nedalo filozoficky zpochybnit („k čemu to slouží?“), ale proto, že v praxi takovému zpochybnění nejvíce odolává.

V ideálním případě by to mělo fungovat tak, že iracionální potřeby definují dobro a zlo. Následně bychom měli hledat cesty a scénáře, jak prosazovat dobro a omezovat zlo. Tady bychom měli být naopak striktně racionální a hodnoty sem vůbec nepouštět. Když pak budeme mít ty cesty a scénáře definovány (ale ne dříve), měli bychom je opět konfrontovat s hodnotami. Abychom za prosazení jednoho cíle nezaplatili příliš někde jinde.

V praxi to často funguje jinak. Hodnoty, které vyznáváme, se snažíme racionalizovat, abychom jim dodali nimbus něčeho ještě většího. Jsme humanisty nejen proto, že je to dobré samo o sobě, ale také proto, že tím naplňujeme jakýsi vyšší smysl dějin, pokroku, Božích záměrů atd.

Na oplátku tak nějak samozřejmě očekáváme, že ty dějiny (ten Bůh atd.) budou stát na naší straně. Že jsme proto silnější než naši zpátečničtí protivníci. Tady zase naopak vpouštíme iracionalitu tam, kam by vpuštěná být neměla. Do hledání cest, jak svých cílů dosáhnout.

Tohle samo o sobě vede k chybám.

Snaha za každou racionalizovat to, co racionální ve skutečnosti není, může problém také zhoršit. Začátkem devadesátých let mezi slovenskými separatisty existovali lidé, kteří sobě i jiným otevřeně přiznávali, že proti Čechům nic nemají. Prostě jen nepovažují společný stát za svůj a chtějí samostatné Slovensko. Taková logika byla ovšem obecně pokládána za špatnou, méněcennou … prostě nebyla (a dodnes není) „in“. Takže se hledaly „racionální“ důvody, proč to s Čechy nejde. Když je potřeba racionalizovat to, co racionální ve skutečnosti není, je i nesmyslné vysvětlení lepší než žádné. Takováto „racionalizace“ nejenže nepřispívala k lepším vztahům mezi Čechy a Slováky, ale mohla je naopak nenapravitelně poznamenat. Československo se naštěstí rozdělilo dříve, než přišel ke slovu násilný radikalismus.

Konečně „racionální“ svět má tendenci definovat existenci věcí podle teorie, nikoli podle jejich praktického fungování. V takovém případě je možné napsat třeba, že „řečeno s Andersonem, tak stejně neuvěřitelné jako množství padlých za vlast, tak je i ona představa ,vlasti’, která tyto vojáky dovedla na bojiště“. A odvozovat z toho něco jiného, než že pan Anderson je v tomto případě mimo realitu, neboť mu připadá neuvěřitelné to, co se v dějinách nade vši pochybnost mnohokrát opakovalo. A že je národ „imaginární komunitou“? To samozřejmě je. Podstatné je, že obvykle je schopen přivádět vojáky na ta bojiště v hojnějším počtu než komunity jiné. A nejen na bojiště. Pokud například současní mocní v Kremlu sází na „matičku Rus“, pak asi proto, že to funguje. A protože to funguje, znamená to, že matička Rus existuje. Pokud tedy nemáte jiné vysvětlení. Podobně platí, že výrok o „orgiích vraždění ve jménu neexistujících identit“ je nesmysl. Neboť to, že k těm orgiím vraždění došlo samo o sobě, znamená, že ty identity existují.

 

 

0
Vytisknout
2327

Diskuse

Obsah vydání | 9. 4. 2019