Kundera a theologie

5. 4. 2019 / Richard F. Vlasák

Je to spíš glosa a nevím jestli sem patří, ale nutnost ztráty času vede k psaní. Mám za to, že i pro nás křesťany může být Kundera inspirativní. Vysvětlím to ve třech črtách - inkvizice, dějiny a umění výkladu.

INKVIZICE - Televizní redaktor se dožaduje Kunderovy omluvy za minulost. Přu se s přítelem, jestli je to odvaha nebo drzost s ohledem na dílo a autora právě devadesátiletého. Myslím spíš to druhé, přítel se obdivuje "netřesoucím se kolenům" moderátora.

KUNDERA A THEOLOGIE - Spíš než o Pravdu jde inkvizitorovi o vlastní pravdu, o moc rozhodnout, co je dobré a zlé, Adam by se hodil do "talkshow".

Inkvizitor má strach z člověka víry, nechápe ho a bojí se, že třesoucí se sedlák nebo nebo nyní vymírající romanopisec by mohl být v Pravdě, která bude inkvizitorovou trapně poznanou nicotností v budoucnosti. Inkvizitor hledá "nebezpečnou pravdu", která tříští zrcadla.

Protože v Pravdě je láska, schopnost sebeironie a odpuštění. Inkvizitor si po lidsku myslel, že ji zničí otázkami po morálce. Hovno, zrcadlo je pravdivý obraz vnějšku a včerejška, nikoliv budoucna nebo, bojím se to napsat, věčnosti. Inkvizitor hledá, proč by neměl odpouštět. Kundera miluje, směje se a odpouští.

V banálním světě dnešních Událostí a komentářů není prostor pro pochopení, musíme se spíš tvářit, než být. Jsme nuceni jako Tomáš /Nesnesitelná lehkost bytí/, buď kolaborovat nebo podepisovat disidentské manifesty. Totalita dneška je stejně trapná jako tribuny včerejška a to je tak pitomě skličující. V ráji srdce najdu Tebe, sebe i nás.

DĚJINY - Podobně bychom se podle nich/inkvizitorů měli vztahovat k nedávné minulosti. Dějiny jsou tak barvotiskově černobílé, že není prostor pro banalitu
i vznešenost vedle sebe. Logika dávání a braní je neodbytně binární. Oceňuji pana Pitharta /Podivena/, že to pochopil a dává Havlovi a Kunderovi šanci být konečně vedle sebe. Velkorysost v nazírání dějin umožňuje člověku přijmout Pravdu, smích a soucit. Kundera, připomínám spor o český úděl, pochopil filosoficko-dějinnou ukotvenost pražského jara 68. Vedle promyšlené Dialektiky konkrétního, je tu kafkovská konference i křesťansko-marxistický dialog - fakta mluvící do politiky a tak je zrušena censura, zavedena podniková demokracie a umožněna svoboda umění bez diktátu peněz a kýče. To Havel nechápe, logika je přece binární. Zatím, ale pak píše Olze i o zelinářovi a výloze, příliš pozdě rudolfinský projev.

UMĚNÍ VÝKLADU - Jedinou možností theologie jak nabýt relevance pro dnešek je zpochybňovat binaritu zrcadel, aby skrze výklad byla udržována povědomost o úzkých, svízelných ba nebezpečných cestách hledání. Aby "duchovní amatéři, uplakaní", spravedliví a smířliví /nenahraditelná slova/ mohli na "nebeskou párty" nezdržováni inkvizitory, neboť času je, Bohudíky, málo. A aby "nebeská párty" mohla být prožívána už dnes, aby se na mohli těšit i ti , kdo stojí opodál. Tady a teď. Román a bible mají společný nárok na čtenáře. Román nahradil bibli v kultuře, aby v ní dnes uvolnil prostor obrazovkám, tedy zrcadlům, tedy nulám a jedničkám. Kultura potřebuje román, ale bible nepotřebuje nic, prosadí se je jako plevel hořčičných zrn.

Nechceme-li však býti inkvizitory, měli bychom umět opět číst romány. Kundera cituje Prousta: "Román je zvláštním optickým nástrojem, který spisovatel nabízí čtenáři, aby mu umožnil objevit to, co by jinak sám v sobě nikdy neuviděl. To, že čtenář najde sám v sobě to, co říká kniha, je důkazem pravdivosti té knihy."

Dopustili jsme se, myslím, chyby, když jsem jako vykladači v tomto světě (nikoliv pro sebe a poctivost historicko - kritické metody čtení, překladu!) podlehli kouzlu archivů a předkládali a předkládáme čtenáři bible a posluchači pod kazatelnami (nyní vím, proč rád kážu mezi lavicemi) archiválie, detaily a části díla, někdy si myslíme že i ověřené části Jeho života, které autor nezamýšlel publikovat.

Vzpomínám na prof. Hellera, jenž na otázku, zda by nějaký nový objev biblických svitků změnil bibli, řekl, že ne. Bible je hotová a má být čtena jako bible }děkuji za připomínku J. Vokounovi/. Je v ní dialektika románu - čtenář se přece v ní objevuje jako zavržený i osvobozený zároveň, těší se naději vykoupeného, nachází v sobě to, co by jinak sám v sobě neuviděl. Důkazem pravdivosti "knihy knih" je společenství stolu i nedělní ráno.

Úkolem vykladače je být čtenářem a povídat si s ostatními čtenáři, protože přidanou hodnotou bible, na rozdíl od románu, je sdílení.





0
Vytisknout
2996

Diskuse

Obsah vydání | 9. 4. 2019