NATO slaví 70 let: Ptejme se, jaký je smysl jeho dalšího rozšiřování

8. 4. 2019 / Daniel Veselý

Generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg přednesl v americkém Kongresu projev, v němž přítomné legislativce varoval před stále průbojnějším kremelským režimem a horoval pro další rozšiřování aliance. Moskva tuto strategii expanze směrem k jejím hranicím přirozeně odmítá. Odložíme-li stranou otázku samotné existence této anachronické studenoválečnické instituce, její expanze je v době, kdy jsou vztahy mezi USA a Ruskou federací na bodě mrazu, značně riskantním podnikem.

Sdělovací prostředky nekriticky oslavují 70. výročí vzniku Severoatlantické aliance, aniž by se hovořilo o tak kontroverzních tématech a temných stránkách NATO jako je operace Gladio či destruktivní intervence. Ministr zahraničí Tomáš Petříček používá nelogické argumenty, když tvrdí, že není dobré Rusko izolovat, a zároveň vyjadřuje přání, aby se Gruzie a Ukrajina přiblížila euroatlantickým strukturám. Zdá se tedy, jako by vše šlapalo podle plánu, jenom se prostě musíme nějak poprat se stále agresivnějším Ruskem. Čas na kritickou analýzu vzájemných vztahů mezi členskými státy NATO a Ruskem očividně nezbývá.

Jenže onen kostlivec ve skříni, jímž je neuvážená expanze NATO směrem k ruským hranicím - tedy směrem, odkud bylo Rusko v minulém století dvakrát téměř zničeno - musí jednou vyjít ven. Jestliže má západní společenství nezadatelné právo na obranu v blízkém zahraničí a svévolně jej uplatňuje i jinde, Rusko toto právo nemá? Jestliže je ruská anexe Krymu porušením mezinárodních závazků, útok aliance na Jugoslávii v roce 1999 jím nebyl? Jistě, jak západní státy - a zejména USA, tak Rusko běžně porušují mezinárodní regule a páchají závažné zločiny. Tedy nejde o žádné sympatie k tomu či onomu civilizačnímu okruhu nebo tribalistickou loajalitu, ale o to, abychom dospěli k resetu vztahů s Ruskem, neboť právě nyní je dialog nezbytný.

Nelze bez uzardění tvrdit, že Putinův režim obsazuje území cizího státu a vměšuje se do záležitostí sousedních zemí jen tak pro nic za nic. Nemůžeme s vážnou tváří říkat, že Kreml má sebevražedné tendence, když se chlubí svým jaderným arzenálem. Je proto na nás samotných, abychom se poučili s vlastních omylů a chyb a napravili je. Jedinou schůdnou cestou je navázání korektního dialogu s Ruskem coby partnerem, a nikoliv nutně přítelem. Spolupracujeme přece s daleko horšími zločinci, takže na nás morální kocovina padnout nemůže. A co je nejzávažnější: Podle některých expertů žijeme v nové a nebezpečnější studené válce, kdy náhodná jaderná kolize mezi Washingtonem a Moskvou, jež vlastní 90 procent jaderného arzenálu, není utopickou hříčkou, nýbrž reálnou možností.

Západní společenství učinilo osudovou chybu, když po konci studené války jednalo s Ruskem jako s poraženým, a nikoliv jako s partnerem - a to jak po hospodářské, tak po vojenské stránce. Bylo osudovou chybou, když administrativa Bushe I. porušila verbální dohodu s Michailem Gorbačovem, že NATO nebude expandovat na východ a na oplátku Moskva přistoupí na opětovné sjednocení Německa, tedy tradičního nepřítele Rusů. Gorbačov tehdy navrhoval realizaci svého konceptu Common European Home, tedy společenství suverénních ekonomicky nezávislých států, které by nebylo rozděleno do antagonistických vojenských bloků. Nicméně západní lídři Gorbačovův návrh odmítli, protože se obávali, že by Rusko mohlo získat vliv v západní Evropě, a prosazovali zachování NATO a později jeho expanzi. Jinými slovy: Spojené státy a jejich spojenci nebrali Rusko jako rovnocenného partnera při řešení závažných bezpečnostních otázek.

S pádem sovětského impéria musela Severoatlantická aliance získat nový raison d'être, jímž se stala kontrola globálního energetického systému. NATO za aktivní účasti Clintonovy vlády začalo pronikat do východní Evropy, před čímž varoval bývalý diplomat a odborník na Sovětský svaz i Rusko George Kennan, který tuto expanzivní strategii označil za chybu potenciálně epických rozměrů. Před případným rozšířením NATO o bývalé sovětské republiky varoval dokonce už Putinův proamerický předchůdce Boris Jelcin, jehož vláda tento krok označila za neakceptovatelný. Kreml o dva roky později se značnou nevolí hleděl na to, jak jeho spojence v Bělehradu zasypávají bomby NATO – a to jsme se ještě stále nedostali k Putinovi.

Neuralgickým bodem vztahů mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem se staly rozhovory o možném přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO v roce 2008. Před riziky vyplývajícími z potenciálního zapojení Ukrajiny a Gruzie do euroatlantických struktur tehdy varovalo nejen Rusko, ale i několik západoevropských zemí včetně Německa, Francie a Nizozemí. A třebaže tyto dvě bývalé sovětské republiky nakonec do aliance přijaty nebyly, NATO se během následující dekády rozšířilo o několik dalších zemí – a tím riskantní nafukování této anachronické studenoválečnické organizace nekončí. Brojí-li šéf české diplomacie Petříček proti izolaci Ruska, měl by se vyvarovat logických lapsů a měl by mít také na paměti kritické postřehy zkušených diplomatů, jakým byl například znalec sovětského a ruského prostředí George F. Kennan.

0
Vytisknout
3207

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2019