K diskusi o českém národě

Nacionalismus je sociální konstrukce a na existenci (sociální) mu to příliš neubírá

9. 5. 2019 / Pavel Urban

čas čtení 10 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Pan Albín Sybera se znovu a znovu snaží přesvědčit čtenáře (ZDE nebo ZDE ) , že češství (a nacionalismus obecně) je sociální konstrukcí. Protože ideje spojené s nacionalismem neexistují nezávisle na představách těch, kteří tyto ideje vyznávají. Že tedy národ je imaginární komunita. Co si o tom myslím já? Že národní identita existuje v našich hlavách a nikde jinde. Což je jinými slovy totéž, o čem nás přesvědčuje pan Sybera. A v tomto smyslu je národ imaginární komunitou. Pojem sociální konstrukce bych sám od sebe nepoužil, ale souhlasím. Jde o výstižný termín. Při takovéto shodě, v čem je problém?

V tom, co z toho Albert Sybera vyvozuje. V tomto směru se nevyjadřuje příliš jasně. Z kontextu je ale zřejmé, že imaginární ztotožňuje s neexistujícím. Že skutečné je jen to, co má nějaký obraz mimo naše hlavy.

Existence podobných věcí je ale dána spíše jejich funkčností než to, jestli jsou nebo nejsou imaginární. Existují pochopitelně věci, které musí existovat nezávisle na našem vědomí, jinak jsou z definice klamem. Pokud někdo věří na čarodějnice, pak ty čarodějnice (a projevy, které je jako čarodějnice definují) musí existovat nezávisle na těch, kteří v ně věří či nevěří. Pokud tomu tak není, pak máme klam. Který sice může fungovat jako sociální konstrukce, ale je pořád jen klamem.

Jenže národ je dle mé definice skupina lidí, která cítí potřebu sdílet stejný stát. K tomu nic dalšího kromě těch identitu sdílejících hlav nepotřebujete. Pokud ty hlavy máte, národ existuje. Pokud ne, národ neexistuje.

Co z toho vyplývá? Vezměme si třeba historii českého národa. Pokud byste se zeptali průměrného českého či moravského sedláka v časech před průmyslovou revolucí, jestli je Čech a co to znamená, pravděpodobně by to nepochopil. Ale lidé z prostředí intelektuálních a společenských elit se většinou cítili jako Češi (či Moravané) a měli celkově pozitivní vztah k této zemi a jejím dějinám. Vztah, který ovlivňoval jejich politické preference. Český stát vnímali jako něco, co je samo o sobě pozitivní a o co má smysl usilovat.

Co dalšího mají Češi 21. století společného s těmito předky? Možná nic. V rámci mé minimalistické definice to stačí, abych tvrdil, že český národ existuje tisíc let. Podrobnější popisy, jak má správný Čech vypadat se mohly časem měnit. A také měnily. Ani ta jazyková otázka nebyla vždy klíčová. (19. století ovšem nebylo první, kdo ji tak vnímal.)

Otázka není, zda takto minimalisticky definovaný národ existuje. Otázka je, jestli má smysl.

Na to bych odpověděl přirovnáním, které jsem si kdysi přečetl na jiné internetové diskusi. Praha v 11.století vypadala úplně jinak, než Praha v 17. století. A ta zase úplně jinak, než Praha na konci století dvacátého. Přesto je to stále totéž město. Opravdu je tomu tak? Má smysl ji takto – jako stále totéž město – vnímat? Podle mého názoru ano.

A s českým národem je to podobné. Z mé definice nelze vyvozovat, jak se Češi budou pravděpodobně chovat. Lze z toho však odvodit, že budou mít tendenci být spolu vzájemně solidární proti ostatnímu světu a chtít žít v jednom státě. Ta tendence může být v různých obdobích různě silná. Ale i kdyby momentálně nic moc neznamenala, je pravděpodobné, že se někdy v budoucnu tato potřeba obnoví. Rozhodně pravděpodobnější, než že se vytvoří nový národ bez vlastní historie. To není úplně bezvýznamné.

Pro sociální konstrukce platí to, co pro reklamní kampaně a politické ideje. (Což jsou vlastně také sociální konstrukce.) Zkonstruovat můžete skutečně ledacos. Otázka je, jak to přijmou ti, se kterými ta sociální konstrukce počítá. České dějiny skutečně mohly být v 19. století interpretovány jinak, než v Palackého duchu. Ba co víc, ony také jinak interpretovány byly. Vzpomeňme třeba na Bernarda Bolzana a jeho koncepci dvojjazyčného národa. Nebo katolické vlastenectví, které na husitství nestavělo, pokud už vůči němu nebylo vyloženě nepřátelské. Katolická církev a česká šlechta (která podporovala myšlenku dvojjazyčného národa) představovaly v českých zemích 19. století významné politické síly.

Přesto to Palacký se svým pojetím husitství jako vrcholu českých dějin vyhrál. Nebylo to vítězství stoprocentní, fundamentální část českých katolíků husity nikdy pozitivně nepřijala. Ale vítězství to bylo.

Kdyby Palacký v duchu katolických českých dějin husity odsoudil či degradoval, pak by se otcem moderního českého národního mýtu nestal. Nebo by se o něj musel dělit s někým, kdo by tu jeho husitskou kapitolu opravil na požadovaný způsob. Možná bychom tu pak měli další historický spor a la Masaryk – Pekař. Ale Jirásek i Vondruška by asi psali stejně. O KSČ ani nemluvě. A jejich fanoušci by to asi také vnímali podobně. Proč? Pokud si příklonem k dějinám kompenzujete osobní či kolektivní mindráky či nejistotu (což je dost častý důvod, proč se k dějinám obracet), pak husitská revoluce je příběh, za který v českých dějinách nemáte rovnocennou náhradu.

Jistě, ty mindráky a nejistoty si lze kompenzovat i jinak. Třeba příklonem ke komunismu. Nebo k nějaké nové Evropě, ať už ji hlásá kdokoli. Problém je, že tyhle věci musí v praxi fungovat. Aspoň na takových sedmdesát osmdesát procent. Jinak ztrácí masovou podporu, pokud už ji dokázaly získat. Husitská revoluce je minulost, která dnes už fungovat nemůže. A tudíž ani fungovat nemusí.

Jak je to v současnosti? Tady nějaké definice „českosti“ potřebujeme. Nebo ne? Pokud dokážeme rozlišit kdo je a kdo není Čech (a většina Čechů s tím zatím moc velké problémy nemá), pak komplikované definice zas tak moc nepotřebujeme. Pokud se cítíme jako Češi, pak je nepotřebujeme vůbec. Stejně jako Němci nepotřebují Herdera, aby se cítili Němci. Nějakým způsobem se odlišující od Čechů nebo od Francouzů. Dříve či později nějakým konfliktům představ kdo je a kdo není Čech dojde (na okrajích politického spektra k nim dochází už teď). I v takovém případě postačí, když se většina na nějaké představě dohodne a dokáže ji prosadit vůči menšině. Je to podobné, jako se sociální spravedlností.  O její podobě také existuje celá řada představ, občas si navzájem odporujících. Přesto nějak funguje. Více či méně, lépe či hůře. Ale funguje. Minimálně jako cíl.

A že jednu sociální konstrukci v našich hlavách můžeme nahradit sociální konstrukcí jinou? Pokud to napíšeme takto, je to také pravda.

Pokud se ale místo na „naše hlavy“ soustředím na svoji vlastní hlavu, pak v ní si můžu udělat pořádek, jaký chci. V praxi to není tak jednoduché (kdyby bylo, nepotřebovali bychom psychiatry a psychology), ale pořád je to věc, která závisí především na mně. To, co je v hlavách ostatních příslušníků českého národa ( = lidí sdílejících českou identitu) ovšem takto řídit nemohu. To je pro mě objektivní realita stejně jako to, co existuje nezávisle na lidském myšlení. Leckdo (třeba někteří developeři) může z praxe potvrdit, že změnit objektivní realitu (třeba postavit kontroverzní a technicky náročnou stavbu) může být jednodušší, než změnit sociální konstrukce této realitě nepřátelské.

A o tohle jde. Respektive by mělo jít.

Zajímavé je, že pan Sybera konstatuje, že národovecké narativy představují jeden z nejjednodušších způsobů, jak odvádět pozornost od skutečných společenských problémů . A zároveň, čímž si odporuje, dává funkčnost „matičky Rusi“ do uvozovek. Konkrétně napsal, že: „Při snaze o objektivní porozumění dějinných událostí je nutné si všechny tyto průvodní jevy uvědomovat a pokoušet se jim porozumět. Redukce chápání například současného Ruska na citový apel vůči Matičce Rusi je projevem myšlenkové vyprahlosti. Je to dokladem toho, že současná politická garnitura nemá Rusku co jiného nabídnout, spíše než dokladem toho, že národovecká interpretace existence ,funguje, jak naznačuje pan Urban“.

Redukce chápání současného Ruska na citový apel vůči Matičce Rusi by byla skutečně projevem myšlenkové vyprahlosti, s tím souhlasím. Já jsem ovšem, pokud má být řeč o mně, takto Rusko nikdy neredukoval. Jestliže pan Sybera takto moji zmínku o Rusku interpretoval, pak zřejmě vychází z toho, že ve světě „celé řady externích faktorů od politické situace, přes jazykové bariéry až po finanční situaci jejich interpretů“ citově podmíněné ruské vlastenectví fungovat nemůže.  Tady ovšem nejsme ve světě jednoduché binární logiky, kde věci fungují na sto procent nebo vůbec. Jistě, ve zredukovaném světě by Matička Rus fungovala lépe. Ale v reálném světě stačí, aby fungovala na pět nebo deset procent, aby politikům stála za to postavit se do jejího čela. (Pokud mezi jejich voliči není víc takových, u kterých to vyvolává averzi. Ale to asi nebude případ Ruska.) 

Jistě, kdyby současná politická garnitura v Rusku dokázala Rusům nabídnout něco přitažlivějšího, tak by Matička Rus fungovala hůře. (Což prakticky potvrdilo dění v Rusku v devadesátých letech.) Ale to je to kdyby, slovo, které uvozuje virtuální realitu. Pokud kdyby nenastává, pak věci fungují tak, jak fungují.

0
Vytisknout
7296

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2019