Obě hlavní britské politické strany se zbláznily

13. 5. 2019

čas čtení 3 minuty
Podpora labouristů a konzervativců se dále propadá, podpora liberálních demokratů a zelených (chtějí zrušit brexit) sílí, stejně jako podpora probrexitové strany podvodníka Nigela Farage Brexit Party. V průzkumu nejsou zahrnuti skotští nacionalisté, také proti brexitu, kteří mají 4 procenta hlasů (počet Skotů v Británii je 5 procent) a welšská protibrexitová strana Plaid Cymru. Celkem podporuje protibrexitové strany asi 32-34 procent obyvatelstva, stejně jako Farageovu probrexitovou stranu.

Jeremy Corbyn při zahájení předvolební kampaně pro eurovolby minulý týden prohlásil, že o brexit vůbec nejde. To není vůbec důležitá otázka. "Hlavním rozdílem v této zemi není, jak lidé hlasovali v referendu pro brexit. Hlavní rozdíl je mezi národem a několika bohatými jedinci."

 

Corbyn je samozřejmě naprosto mimo. Z lednové analýzy provedené londýnskou univerzitou vyplývá, že se voliči dnes definují daleko více tím, zda hlasovali pro brexit nebo proti němu, než svými sympatiemi k nějaké politické straně. Jen každý 16. respondent neměl "brexitovou identitu".

Polarizace Británie mezi stoupenci a odpůrci brexitu, to je špatná zpráva. Nejenže došlo k rozkladu současného systému politických stran, ale zároveň to potenciálně znamená rozklad mainstreamové politiky v odpornou kulturní válku, píše Matthew d’Ancona.

Kauzy pro brexit a proti brexitu jsou definovány kmenově. Brexit se stal symbolem pro celou řadu otázek: pro imigraci, dopad globalizace, politiku totožnosti, důstojnost pracovních podmínek, význam internacionalismu, napětí pluralismu, a tak dále.

Bylo by pro Corbyna lepší, kdyby voliči toužili po jeho variantě demokratického socialismu. Bohužel tomu tak není.

Corbynův postoj působí jako podivná kombinace nerozhodnosti a tvrdohlavého ideologického odporu vůči faktům.

A britští konzervativci? Jejich správa brexitu byla a je naprostou katastrofou, po dvou letech přivedli Británii do slepé uličky, která je také ústavní, hospodářskou a sociální krizí.

A reagují na to jako vždycky: snahou vyměnit svého šéfa. Je to dědictvím éry Thatcherové a ještě předtím Churchilla. Konzervativci věří, že nejdůležitější je, kdo stojí v čele jejich strany.

Je něco opravdu politicky groteskního na té neustálé politické soutěži, v jejímž rámci se vedoucí politikové Konzervativní strany neustále předvádějí. Jakoby Británie nedostala odklad brexitu, jako by dohoda, kterou Mayová uzavřela s Bruselem, nebyla třikrát odmítnuta, jako by nebylo zjevné že rozhovory konzervativců s labouristy o brexitu se zřejmě rozloží.

Je pozoruhodné, že většina konzervativců nevidí na této situaci nic podivného. Tak silná je jejich víra ve vůdce, že si opravdu myslí, že například prý Boris Johnson dokáže v Bruselu svým charismatem donutit EU, aby splnila, co Británie chce.

Právě v době, kdy je zapotřebí, aby se obě hlavní politické strany přísně soustředily na katastrofální problém, který před nimi stojí, se jejich pozornost zabývá něčím naprosto irelevantním. Není divu, že je Nigel Farage tak nadšený.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
7950

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2019