Globální řád nacionalistické minulosti

21. 2. 2019 / Albín Sybera

Ve svém článku „Nadbíhání nacionalistům je projev historické nepoučitelnosti“ Bob Kartous upozorňuje na pokrytectví politických projevů založených na nacionalistických mýtech. Tato skutečnost je z masakrů, které národovecké narativy pomohly vyvolat ve 20. století, poměrně zřejmá. V čem spočívá ale specifikum současných nacionalistických projevů v Evropě a Americe je jejich globální provázanost, která má hlubší kořeny, než se na první pohled může zdát.

Je samozřejmě v první řadě velkou ironií současnosti, že se globalizovaní lídři krajně pravicových populistických hnutí napříč Evropou a Amerikou sjednocují na platformě hledání společných zájmů a především odsouhlasení si společných nepřátel. Salvini Orbána, natož Okamuru, nikdy nekritizuje, jako kritizuje například Macrona, nebo Merkelovou. Salvini svým chováním bezděky odhaluje, že o nacionalismus tu jde až někde na posledním místě. Mávání italskou trikolórou je vlastně jenom průvodní jev mechanismu moci. Rituál, kterým si to musíme odbýt. Divadlo pro ty idioty, kteří také mávají.

Z tohoto pohledu se už nejedná jenom o lživý cynismus, který popisuje Kartous, ale o koordinovanou snahu naordinovat lidem v Evropě opium, kterým se úspěšně daly zfetovat generace jejich rodičů a prarodičů. Ve druhé polovině svého už mnohde komentovaného dokumentu „Svědkové Putinovi“ se jeho autor Vitalij Manskij vrací k doposud nepublikovanému soukromému rozhovoru s Vladimirem Putinem po jeho prvním zvolení do prezidentského úřadu (rozhovor měl být původně součástí dokumentu, který o Putinovi odvysílala NTV).

Putin se Manskému snaží objasnit důvody, které jej vedly k prosazení Alexandrovovy melodie do ruské státní hymny, tedy melodie známé ze sovětské hymny. „Přemýšlel jsem o svých rodičích,“ říká Putin. „Nemůžeme jim vrátit jejich mládí, jejich životy. Ale máme snad dělat, jako že ty životy neprožili?“ Putin přitom poměrně dobře analyzuje post-sovětskou dekádu, jejíž společenské, kulturní a politické projevy jsou nesmírně relevantní i pro postkomunistické země jako Česká republika.

Když lidem neustále dokola opakujete, že vše, co je komunistické (sovětské), je špatné, tak jim v podstatě naznačujete, že i oni jsou špatní. V černobílém světě komunismu proti antikomunismu nemají lidé, kteří vyrostli a prožili relativně zajištěný život v nominálně komunistických státech, jakým bylo Československo, jinou možnost než se identifikovat se světem normalizačního zřízení. Někdy jim to třeba je i proti srsti a jindy nad tím ani nepřemýšlejí. V každém případě je ale normalizační Československo tou společností, ve které poznávají koordináty vlastní identity a svého vlastního života.

Naproti tomu svět, který neumí nabídnout nic moc jiného než deklarativní zavržení minulosti, je jenom těžko identifikovatelným prostorem. Jak píše chorvatsko-německý filosof a kritik Boris Buden, tak je to takový tranzitní prostor nikoho. Přesně takový prostor je vhodným podnebím k vyplnění obrazy minulosti, které neexistují. Slovy Vladimíra Putina, minulosti, kterou nemůžeme vrátit.

Putin se v této poloze může jevit jako pragmatik, který vnímal rozpoložení post-sovětské dekády, a dokázal ji vyplnit obrazy, které jeho spoluobčané jasně rozeznávali. V Manského dokumentu ale Putin zanechává také dojem člověka, pro kterého historie skončila prolomením leningradské blokády, případně obklíčení Paulusovy armády u Stalingradu. Přirozená inteligence zastíněná nevzdělaností a nepochopením kulturního vývoje evropského kontinentu po skončení jatek druhé světové války. Alegorie mrtvého světa, který ještě stále odmítá zemřít v hlavě jednoho všehoschopného člověka.

 

 

0
Vytisknout
3007

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2019