Ali příjde o nohy. Bosna, Evropa, 21. století. Omrzliny

20. 2. 2019

čas čtení 3 minuty
Ali příjde o nohy. Bosna, Evropa, 21. století. Omrzliny, píše Eva Zahradníčková.

Lidé se pokoušejí přecházet přes hory sněhem, aniž by k tomu měli i jen normální boty.






* * *

Bezejmenná kuchyně, Bělehrad

Všichni byli zděšeni podmínkami v Kasárnách, v onom místě uprostřed Bělehradu, kde se zrodila Bezejmenná kuchyně. Bylo to během první zimy, která následovala po uzavření evropských hranic, kdy vstoupit do jakékoliv evropské země se stalo téměř nemožným a na žádosti o azyl úřady přestaly reagovat.

Kromě toho, policisté některých evropských zemí začali bít kohokoliv, koho nalezli na svém území.

Situace je v současnosti stejná.

 

Jediným rozdílem je, že dveře jsou nyní ještě těsněji uzavřeny a jsme obklopeni více ploty s ostnatým drátem.

Mnoho lidí, kteří žijí ve Veliké Kladuši, tam už zažívá svou třetí zimu jako "uprchlíci". (Proboha! Kdy začneme konečně mluvit o těchto lidech tak, aby to opravdu zachycovalo jejich situaci, jako o "lidech, na které se všichni vykašlali"?)

Pozornost médií se obrátila jinam a není to překvapivé. Ony tisíce lidí, kteří se utopili ve Středozemním moři, zastiňují ty, kteří jsou dosud naživu.

Dnes je více táborů než v roce 2017, a proto jsou tito lidé ještě více skryti před očima veřejnosti. Už je nevidíme v centrech našich měst, přežívají v nezdravých opuštěných barácích. Avšak to neznamená, že jejich situace stále není strašlivá.

Mnoho lidí, kteří nyní žijí ve Velké Kladuši, přišlo z Řecka, kde čekali na sliby, které nikdy nebyly splněny. Čekali velmi dlouho. Žili v táborech za nelidských podmínek - čekali na své dokumenty. Nakonec se ukázalo, že namísto toho, aby dostali azyl, byl jim dán dokument, který jim umožňoval pohybovat se po krátkou dobu volně na některých řeckých ostrovech. Proto se rozhodli vydat se na sever.

Jiní lidé šli rovnou do Srbska, někdy kolem roku 2016. Snažili se dostat přes hranici do země v Evropské unii, kde by mohli zažádat o azyl. Vydali obrovské množství peněz pašerákům, kteří zmizeli jako pára nad hrncem, když si uvědomili, jak obtížné je cestovat po této trase.

Loni v listopadu jsme se setkali s rodinou, která byla deportována už po jedenácté. Jsou to členové kmenu Hazara, etnické skupiny, která už dlouho  trpí vážným pronásledováním a útlakem v Afghánistánu. Ta rodina dorazila v roce 2016 do Makedonie, téhož dne, kdy Makedonie totálně uzavřela své hranice pro uprchlíky- a v ten den začala jejich agonie. Mají pět dětí.

Je velmi obtížné pro rodiny dostat se do bezpečí, protože to vyžaduje buď štěstí - přežít dlouhou a obtížnou cestu pěšky, trvající asi 15 dní - anebo mít velké množství peněz. Na takovou dálku a tak dlouho se nedá jít s dětmi, je to velmi vyčerpávající a rodiče obyčejně potřebují někoho jiného, kdo by jim pomohl děti nést. Pokud se pokusí použít pašeráků, je to nesmírně nákladné - astronomicky drahé, když vezmeme v úvahu všechno, co tito lidé museli podstoupit, aby se dostali ke dveřím Evropy.

Zdroj: ZDE  

0
Vytisknout
10760

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2019