Bernie for President?

21. 2. 2019 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Nemá cenu stavět donekonečna vzdušné zámky, protože volky nevolky musíme hrát s kartami, které máme k dispozici. A to platí i pro vermontského senátora Bernieho Sanderse, jenž tento týden oznámil kandidaturu v příštích amerických prezidentských volbách. Sanders dozajista nepředstavuje ideálního levicového politika a kritické progresivní hlasy mohou namítnout, že je na kandidaturu příliš starý a že bude usilovat o Bílý dům v barvách zkostnatělé Demokratické strany, aniž by usiloval o radikální přeměnu Ameriky. Jenže senátor Sanders je dnes patrně nejpopulárnějším americkým politikem a jeho stanoviska souzní s názory mnoha obyčejných Američanů; Sanders je klasickým demokratickým socialistou, v jehož moci je přinejmenším odvrátit nejhorší excesy Trumpova toxického prezidentství.

Bernie Sanders není žádným radikálním socialistou, spíše tradičním politikem Nového údělu Rooseveltovy éry, který se staví za větší státní zásahy do ekonomiky – a panika majetných a mocných tedy není na místě. Sanders vcelku přesně analyzuje problémy dnešních Spojených států, kde je koncentrace moci v několika málo rukou úzce spojena s příjmovou nerovností, nekontrolovanou změnou klimatu a bujícím militarismem. A v sázce není nic jiného, než vítězství věcného a soudného politika, který – kdyby mu manažeři Demokratické strany neházeli klacky pod nohy – měl v předchozích prezidentských volbách šanci porazit Donalda Trumpa. Senátor rozhodně není žádný bubák, když volá po tom, aby se Spojené státy zavedením všeobecného zdravotního pojištění připojily k civilizovanému světu. Požaduje také, aby vzdělávání ve vyšších veřejných školách bylo zdarma a studenti se nemuseli ocitat v dluhové pasti. Sanders je hlasitým kritikem amerických intervencí a v Senátu inicioval rezoluci o ukončení americké podpory pro genocidní saúdskoarabské tažení v Jemenu.

Fenomén Sanders je pozoruhodný i proto, že stojí na mobilizaci drobných dárců, a nikoliv na milosti korporátních donorů a lobbistických organizací. Během 24 hodin od oznámení Sandersovy kandidatury přispělo 225 tisíc osob šesti miliony dolarů na senátorovu kampaň. Vše tedy nasvědčuje tomu, že ani předchozí Sandersův neúspěch v demokratických primárkách obyčejné Američany neodradil. A právě korporátní financování je jedním ze zásadních nešvarů stávající americké politické scény, neboť zvolení politikové automaticky vycházejí vstříc nepatrnému segmentu mocných, jejichž představy o světě se trestuhodně liší od žité reality průměrného Američana.

Vermontský senátor loni v listopadu zveřejnil odvážný plán pro demokraty ovládanou Sněmovnu reprezentantů. Demokraté by podle Sandersova plánu měli prosazovat progresivní legislativu, včetně zvýšení minimální mzdy na 15 dolarů za hodinu, směřování ke všeobecnému zdravotnímu pojištění, iniciace smělé akce na boj s klimatickými změnami nebo progresivní daňové reformy. Zlí jazykové mohou namítnout, že jde o luxus, který si kapitalistická Amerika nemůže dovolit, avšak jen zavedení všeobecného zdravotního pojištění by podle odborníků mohlo daňovým poplatníkům ušetřit 1,5 bilionu dolarů.

A třebaže některé Sandersovy postoje v zahraniční politice nekorespondují s progresívní agendou,„sandersovská revoluce“ vytvořila přívětivé klima pro vznik a rozkvět nových sociálních hnutí, příkladně Sunrise Movement, jehož ambicí je implementace Nového zeleného údělu nezbytného pro boj s globálním oteplováním. Za realizaci Nového zeleného údělu nyní bojují kongresmanka Alexandria Ocasio Cortez a senátor Ed Markey. Plán, který má podporu prominentních demokratů včetně Bernieho Sanderse, počítá s přechodem americké ekonomiky na obnovitelné zdroje energie v horizontu 10 let a vytvořením milionů pracovních příležitostí. Tato iniciativa se bohužel setkala s rozpaky a nepochopením u vedení Demokratické strany a ostře proti ní vystupují také republikáni. 

Rovněž skutečnost, že v americkém Kongresu zasedly desítky žen, včetně kurážných zákonodárkyň, jako je Ilhan Omar či Rashida Tlaib, lze chápat jako přímý důsledek sandersovského politického aktivismu. Skutečně zásadní změny přirozeně nepřicházejí shůry a nezávisejí na jednom konkrétním politikovi, nýbrž na masové mobilizaci milionů. Jedině tak může dojít k radikální transformaci dysfunkční americké politické scény, což může být skvělou inspirací pro svět potácející se mezi starými pořádky a vzrůstajícím autoritářstvím. 

USA
1
Vytisknout
9188

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2019