Bernie for President?
21. 2. 2019
/
Daniel Veselý
čas čtení
4 minuty
Nemá cenu stavět donekonečna vzdušné zámky, protože volky
nevolky musíme hrát s kartami, které máme k dispozici. A to platí i
pro vermontského senátora Bernieho Sanderse, jenž tento týden oznámil
kandidaturu v příštích amerických prezidentských volbách. Sanders
dozajista nepředstavuje ideálního levicového politika a kritické progresivní
hlasy mohou namítnout, že je na kandidaturu příliš starý a že bude usilovat o
Bílý dům v barvách zkostnatělé Demokratické strany, aniž by usiloval o
radikální přeměnu Ameriky. Jenže senátor Sanders je dnes patrně nejpopulárnějším
americkým politikem a jeho stanoviska souzní s názory
mnoha obyčejných Američanů; Sanders je klasickým demokratickým socialistou,
v jehož moci je přinejmenším odvrátit nejhorší excesy Trumpova toxického
prezidentství.
Bernie Sanders není žádným radikálním socialistou, spíše
tradičním politikem Nového údělu Rooseveltovy éry, který se staví za větší
státní zásahy do ekonomiky – a panika majetných a mocných tedy není na místě. Sanders
vcelku přesně analyzuje problémy dnešních Spojených států, kde je koncentrace
moci v několika málo rukou úzce
spojena s příjmovou
nerovností, nekontrolovanou změnou klimatu a bujícím militarismem. A
v sázce není nic jiného, než vítězství věcného a soudného politika, který
– kdyby mu manažeři Demokratické strany neházeli klacky pod nohy – měl
v předchozích prezidentských volbách šanci porazit
Donalda Trumpa. Senátor rozhodně není žádný bubák, když volá po tom, aby se Spojené státy zavedením všeobecného zdravotního pojištění připojily k civilizovanému světu. Požaduje
také, aby vzdělávání ve vyšších veřejných školách bylo zdarma a studenti se nemuseli ocitat v dluhové
pasti. Sanders je hlasitým kritikem amerických intervencí a v Senátu inicioval rezoluci
o ukončení americké podpory pro genocidní saúdskoarabské tažení v Jemenu.
Fenomén Sanders je pozoruhodný i proto, že stojí na
mobilizaci drobných dárců, a nikoliv na milosti korporátních donorů a lobbistických organizací. Během 24
hodin od oznámení Sandersovy kandidatury přispělo
225 tisíc osob šesti miliony dolarů na senátorovu kampaň. Vše tedy nasvědčuje
tomu, že ani předchozí Sandersův neúspěch v demokratických primárkách
obyčejné Američany neodradil. A právě korporátní financování je jedním ze
zásadních nešvarů stávající americké politické scény, neboť zvolení politikové
automaticky vycházejí vstříc nepatrnému segmentu mocných, jejichž představy o
světě se trestuhodně liší od žité reality průměrného Američana.
Vermontský senátor loni v listopadu zveřejnil odvážný
plán pro demokraty ovládanou Sněmovnu reprezentantů. Demokraté
by podle Sandersova plánu měli prosazovat progresivní legislativu, včetně
zvýšení minimální mzdy na 15 dolarů za hodinu, směřování ke všeobecnému
zdravotnímu pojištění, iniciace smělé akce na boj s klimatickými změnami
nebo progresivní daňové reformy. Zlí jazykové mohou namítnout, že jde o luxus, který
si kapitalistická Amerika nemůže dovolit, avšak jen zavedení všeobecného
zdravotního pojištění by podle odborníků mohlo daňovým poplatníkům ušetřit
1,5 bilionu dolarů.
A třebaže některé Sandersovy postoje v zahraniční
politice nekorespondují s progresívní agendou,„sandersovská revoluce“
vytvořila přívětivé klima pro vznik a rozkvět nových sociálních hnutí,
příkladně Sunrise Movement,
jehož ambicí je implementace Nového zeleného údělu nezbytného pro boj s
globálním oteplováním. Za realizaci Nového zeleného údělu nyní
bojují kongresmanka Alexandria Ocasio Cortez a senátor Ed
Markey. Plán, který má podporu prominentních demokratů včetně Bernieho Sanderse,
počítá s přechodem americké ekonomiky na obnovitelné zdroje energie
v horizontu 10 let a vytvořením milionů pracovních příležitostí. Tato iniciativa se bohužel setkala s rozpaky a
nepochopením u vedení Demokratické strany a ostře proti ní vystupují také republikáni.
Rovněž skutečnost, že v americkém Kongresu zasedly desítky
žen, včetně kurážných zákonodárkyň, jako je Ilhan Omar či Rashida Tlaib, lze
chápat jako přímý důsledek sandersovského politického aktivismu. Skutečně
zásadní změny přirozeně nepřicházejí shůry a nezávisejí na jednom konkrétním
politikovi, nýbrž na masové mobilizaci milionů. Jedině tak může dojít
k radikální transformaci dysfunkční americké politické scény, což může být
skvělou inspirací pro svět potácející se mezi starými pořádky a vzrůstajícím
autoritářstvím.
10355
Diskuse