Můj dědeček byl nacista. Vím, proč potřebujeme EU

20. 2. 2019

 

Evropská unie je dnes těžce vydobytou kulminací dlouhých desetiletí budování míru a politické integrace. Vůbec není dokonalá, ale je to jediný úspěšný formát demokratické, mezinárodní integrace. V globalizovaném světě posiluje národní suverenitu prostřednictvím sloučení hospodářské a politické moci svých členů. Přitom zajišťuje svým občanům bezprecedentní míru svobody a stability.

Až do své smrti začátkem devadesátých let byl můj dědeček přesvědčený nacista. Většina jeho starších bratrů zahynula během jediné noci v bitvě v Hartmannsweilerkopfu za první světové války. V těžce ztraumatizovaném meziválečném Německu, definovaném nenávistí proti cizincům, židům a demokracii, stejně jako falešnou představou německé národní výlučnosti a velikosti, byl dědeček po celá dvacátá léta nezaměstnaný. Stal se jedním z prvních členů NSDAP a dobrovolně se r. 1940 přihlásil do války. Byl důstojníkem wehrmachtu a vedl takzavnou "protipartyzánskou" jednotku na východní froně a účastnil se dobytí Kyjeva, píše Matthias Bergmann, právník působící v Hamburku.
 
Jsme přesvědčeni, že se podílel v září 1941 na masakru Babí jar, kdy bylo zastřeleno více než 33 000 židovských obyvatel Kyjeva. Až do své smrti nadával na židy, na Francouze a na zrádný Albion. Nikdy už necestoval do zahraničí a kdykoliv se přiblížil k hranicím Německa, dostal se téměř do panického strachu.

Moje babička z matčiny strany byla učitelkou v Duisburgu, Když šel její manžel do války, zanechal za sebou manželku, své dvě děti, svůj fotoaparát, svou knihovnu i naději, že přežije. Přežil tři roky na východní frontě, ale už pak nikdy nehrál hudbu, nikdy nefotografoval, byl to zlomený člověk. Babička zůstala v Duisburgu. Byla vybombardována třikrát, třikrát byl její byt přímo zasažen bombou. Až do konce života ji zvuk sirén přiváděl k panice.

Můj otec se narodil r. 1944. Vyrostl v poválečné nacistické rodině, začal brzo číst a vstoupil do skautů. Objevil ideály demokracie a občanských práv a stal se sociálním demokratem, se zuřivým hněvem vůči čemukoliv pravicovému. Moje matka, narozená r. 1947, se s ním seznámila r. 1968 na univerzitě. V západním Německu definovaném velkými počty zatvrzelých nacistů se staly protesty proti nacismu pro ně zásadní politickou zkušeností. Vybudovali domov pro pět dětí, plný hudby, knih, umění a jasného porozumění že být Němcem znamená mít velkou odpovědnost a v politice si dávat velký pozor.

Během svého dětství jsem byl čtyřikrát evakuován kvůli nevybuchlým bombám z druhé světové války. Od té doby jsem byl z téhož důvodu evakuován ještě dvakrát. Během školních let jsme navštívili Verdun a Bergen-Belsen. Četli jsme nejen Goetha, Schillera a Manna, ale také deník Anne Frankové a knihu "Stát SS" od Eugena Kogona. Přišlo nám, že se naši učitelé někdy soustřeďují na Třetí říši trochu moc.

Když r. 1989 spadla berlínská zeď, mí rodiče probudili děti. Seděli jsme před televizí, pili své první šampaňské a dívali se, jak naši rodiče pláčou. Můj otec mi řekl, že tohle je den, kdy konečně skončila druhá světová válka a že to umožnili naši evropští přátelé.

Když jsme vyrůstali, všech pět nás poslali mnohokrát do zahraničí. Naučili jsme se několik jazyků a byli jsme podporováni v tom, abychom široce a hodně cestovali. Mou nejlepší přítelkyní je židovka z Manhattanu, která žije v Norsku. Pokaždé, když ji navštěvuji, se raduji nad myšlenkou, jak kvůli tomu dědeček rotuje v hrobě. Jednotná Evropa je naším dědictvím. Evropská unie je zárukou míru a prosperity, není to ekonomický projekt. Zatímco NATO zajistilo absenci vojenských konfliktů v západní Evropě, EU a její předchůdci vybudovali mír, integrovali evropské národy do mírové koalice kultur, spojených společnými hodnotami a definovanými společnou budoucností.

Když se dívám na otce, jak si hraje s mým synovcem, jsem svědkem prvních tří následných generací Němců, kteří žili v nepřerušeném míru. Nikdy předtím se to nestalo. Nikdo to nebude ohrožovat, aniž bychom proti tomu nebojovali. Pohlédnu-li na svého dědečka a na svého otce, nejzásadnějším rozdílem ve zkušenostech, které je utvářely, je narativ, který obklopuje jejich vědomí své národní totožnosti. Na jedné straně, sebelítostivý revanšistický nacionalismus, založený na mýtu, že "nepřátelé nás bodli do zad" a osvobozující vedoucí politiky a národ od jakékoliv odpovědnosti za důsledky jejich činů, na druhé straně rozhodný, tvrdě prosazovaný realismus, založený na přijetí odpovědnosti a přiznání spáchaných zločinů, na přijetí liberalismu a demokracie jako základu vlastní totožnosti.

Tato moderní národní totožnost není založena na komplexu viny, ale na pochopení, že identifikovat se jako Němec znamená přijmout všechny aspekty naší minulosti. Identifikovat se hrdě s vítězstvími ve fotbalovém mistrovství je nesmyslné, pokud nevezmeme pečlivě v úvahu naši válečnou historii. Podobně, pocit odpovědnosti za tyto zločiny má smysl jen tehdy, pokud se zároveň hrdě ztotožňujeme s úspěchy, jakými byla účast Německa na vytvoření Evropské unie.

Evropská unie je dnes těžce vydobytou kulminací dlouhých desetiletí budování míru a politické integrace. Vůbec není dokonalá, ale je to jediný úspěšný formát demokratické, mezinárodní integrace. V globalizovaném světě posiluje národní suverenitu prostřednictvím sloučení hospodářské a politické moci svých členů. Přitom zajišťuje svým občanům bezprecedentní míru svobody a stability.

V posledních letech vznikla v členských zemích EU vlna ultrapravicových stran. A uvědomuji si, že školní hodiny o vzestupu Třetí říše nebyly vůbec přehnané.

V  Británii vedla tato vlna, spojená s mnoha desetiletími silné protievropské rétoriky, proti níž se nikdo veřejně nepostavil, k brexitu. Nevěcné diskuse o brexitu, se stále silnějšími extremisty a neefektivními umírněnými, poskytují děsivé podobnosti k německé Výmarské republice a jejímu neúspěšnému boji s extremismem. Vyžaduje to také, aby   Evropská unie začala chránit sebe a své členské země před rizikem svým institucím a svému politickému procesu. Zkompromitovat své politické úspěchy a dát přednost ekonomickým zájmům by bylo vrcholem politické neodpovědnosti.

Společná evropská budoucnost, která uznává naši roztříštěnou minulost a definuje naši kolektivní cestu může  být vytvořena jen prostřednictvím společného procesu, založeného na pravidlech a na odpovědnosti. Odejít z EU znamená opustit tento společný proces a také onu mírotvornou totožnost. Není to jen smutné, je to děsivé.

Podrobnosti v angličtině ZDE
 

0
Vytisknout
8385

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2019