Nová politika zadržování

22. 2. 2019

čas čtení 3 minuty
Čtvrt století po studené válce bylo nejpokojnějším obdobím moderní historie. Nejsilnější mocnosti světa navzájem nebojovaly nebo ani o tom mnoho neuvažovaly. Vcelku se nepřipravovaly na válku, nepředpokládaly ji, nebo nevedly jednání a politické manévry s vyhlídkou na válku, píše Michael Mandelbaum. Protože americká globální vojenská hegemonie přetrvávala, možnost boje mezi rozvinutými státy se zdála ještě vzdálenější.


Pak dějiny začaly měnit směr. V posledních několika letech tři mocnosti zahájily aktivní snahy revidovat bezpečnostní uspořádání ve svých regionech. Rusko obsadilo Krym a další části Ukrajiny a snažilo se skrytě destabilizovat evropské demokracie. Čína budovala umělé ostrovní pevnosti v mezinárodních vodách, nárokovala si velké rozlohy západního Pacifiku a podnikla kroky k ekonomickému zorganizování Eurasie způsobem výhodným pro Peking. A Islámská republika Írán rozšířila svůj vliv na velkou část Iráku, Libanonu, Sýrie a Jemenu a usiluje o jaderné zbraně.

Nový svět vyžaduje novou americkou zahraniční politiku. Naštěstí ne tak vzdálená minulost může nabídnout vodítko. Během studené války se Spojené státy rozhodly zadržovat Sovětský svaz, úspěšně odstrašily jeho vojenskou agresi a na dekády omezily jeho politický vliv. Spojené státy by měly znova uplatnit politiku zadržování, nyní na Rusko, Čínu a Írán. Dnešní svět je dost podobný situaci v polovině minulého století, aby byla stará strategie relevantní, ale dost odlišný na to, aby ji bylo třeba modifikovat a modernizovat. I když úspěch není zaručen, nová politika zadržování nabízí nejlepší šanci na obranu amerických zájmů v 21. století.

Tak jako dřív možnost ozbrojeného konfliktu vyvíjí významný vliv na zahraniční politiku Spojených států a zemí Asie, Evropy a Blízkého východu. Studená válka rozdělila svět na soupeřící tábory, s regiony i celými státy rozdělenými na dvě části. Dnes podobné dělící linie vznikají, když každá z revizionistických mocností usiluje o vlastní vlivovou sféru oddělenou od globálního řádu prosazovaného USA.

Tak jako dřív jsou revizionistické mocnosti diktaturami, které znamenají výzvu americkým hodnotám i zájmům. Snaží se podkopat politické, vojenské a ekonomické uspořádání, které USA před dlouhou dobou pomohly ustavit a od té doby je podporují. Pokud by Rusko Vladimira Putina uspělo ve snaze obnovit kontrolu nad částmi bývalého SSSR, Si Ťin-pchingova Čína získala kontrolu nad námořním obchodem v západním Pacifiku a Írán ajatolláha Alího Chameneího ovládl zásoby ropy v Perském zálivu, USA, jejich spojenci a globální řád by utrpěli velkou škodu.

Jenže dnešní podmínky se v několika významných bodech liší od těch minulých. Po většinu studené války Washington konfrontoval jediného mocného oponenta, SSSR - lídra mezinárodního komunistického hnutí. Teď se musí vyrovnat se třemi separátními protivníky, kteří jsou na sobě do značné míry nezávislí. Zadržování za studené války bylo jedním globálním podnikem uplatňovaným v regionech. Současné zadržování bude zahrnovat tři separátní regionální iniciativy uplatňované koordinovaně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
11433

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2019