Evropští lídři se váhají poučit z minulých omylů:

Kolik budíčků ohledně Putina potřebujeme?

19. 12. 2018

Historie je plná příkladů silného vedení. Současníci nazývali bývalého jugoslávského lídra, Josipa Broze-Tita, "benevolentním diktátorem", protože Jugoslávie pod jeho vládou se zdála být klidným a mírumilovným místem. Nicméně Balkán ponořený do bezprecedentního krveprolití po kolapsu komunistického režimu dodnes připomíná rizika záměny imaginárního s reálným, napsal litevský ministr zahraničí Linas Linkevičius.

Rumunský komunistický lídr Nicolae Ceausescu byl také někdy oslavován coby "odvážný" pro svá rozhodnutí uvolnit cenzuru a odsoudit sovětskou intervenci v Československu v roce 1968. Ale nakonec se také ukázal být pouhým paranoidním diktátorem, který poslal ozbrojené síly proti vlastnímu lidu. Nakonec byl svržen a zastřelen během násilné revoluce.

Diktatury tvrdí, že přinášejí stabilitu. Avšak jejich stabilita je často zaměňována se stagnací, která nemá žádnou hodnotu. Naopak, diktatury jsou extrémně křehké a jakmile selžou, riskují životy tisíců, ne-li milionů nevinných lidí.

Odpovědnost za tyto nevinné životy však není jen na diktátorech. Pasivně přihlížející, kteří jen tiše sledují zločiny a říkají ostatním, aby byli zticha, nejsou o nic méně zodpovědní. Neville Chamberlain kdysi přivezl domů "mír" s Hitlerem, který vyústil v anexi Sudet a jen učinil válku ještě nevyhnutelnější. Spolu s paktem Molotov-Ribbentrop je nyní Chamberlainův appeasement považován za jeden z nejostudnějších paktů moderních evropských dějin.

Zdá se, že dnešní generace evropských lídrů se zdráhá poučit z omylů minulosti. Vezměte například přijetí agresívního chování Ruska. Prezident Vladimir Putin už se dávno nehonosí zbraněmi a "velmocenskými" nároky. Ustoupily skutečným záborům a dalšímu systematickému porušování mezinárodního práva. Rusko nestáhlo jednotky z Podněstří; okupuje 20 % gruzínského území; okupuje a anektovalo Krym; probíhá agrese na východní Ukrajině. To vše jen ukazuje rostoucí ruský apetit. Jako protiopatření předkládáme prohlášení, společná či nezávislá, v nichž vyjadřujeme znepokojení, občas hluboké, a ve zvláštních okamžicích velmi hluboké znepokojení nad těmito nepřátelskými akcemi.

Ruským lídrům to ani nemůže být více jedno. Cena, kterou je necháme platit za systematické porušování mezinárodního práva, zůstává zanedbatelná. Jakmile pomine počáteční rozhořčení, západní lídři se staví do fronty na audienci v Kremlu. Ach, Kreml není přístupný? Dobře, přijedeme do Soči. Ne? Možná bychom měli přijet na Jaltu, jen když se, pane Putine, budete cítit lépe. Avšak sdělení zůstává beze změny: Je třeba jednat, je třeba obchodovat, je třeba sepsat nová pravidla vzájemných vztahů.

Takové chování nabízí ruskému vedení skvělou příležitost demonstrovat svému lidu, že Rusko nelze izolovat, že nic v jeho vlivové sféře se nemůže stát bez ruského souhlasu nebo přímého zapojení. Pokud chce někdo o něčem rozhodnout, musí jít za carem a zeptat se.

A výsledkem je další agrese, další zábory.

Ruské aktivity v Azovském moři jsou jen názornou ukázkou. Tři ukrajinská plavidla byla zajata a několik ukrajinských námořníků postřeleno a ilegálně zadrženo ve vodách, na něž se vztahuje princip svobodné plavby. Navíc Rusko chce tento akt otevřené agrese prezentovat jako "narušení své územní suverenity" Ukrajinou, protože k událostem došlo u pobřeží Krymu, který si Rusko nárokuje jako své území.

Konfrontace v Azovském moři přišla ve chvíli, kdy původní znepokojení nad okupací a anexí Krymu zřejmě ustupuje a evropští lídři se opět snaží o obnovení vztahů s Putinem. Někteří dokonce vyzvali EU, ať zruší protiruské sankce. Ovšem, pokud přední evropské osobnosti začínají akceptovat ilegální anexi Krymu jako hotovou věc, proč neučinit další krok a neproměnit Azovské moře v ruské vnitrozemské vody?

Na čem teď záleží není příští krok Ruska, ale ten náš. Jako obvykle jsme vydali prohlášení odsuzující nepřijatelné chování Ruska. Ale měli bychom u toho skončit? Nemůžeme udělat nic víc, abychom naúčtovali agresorovi plnou cenu?

V roce 1948 blokáda Berlína selhala hlavně proto, že západní spojenci ji konfrontovali s masivním vzdušným mostem. Sověti nakonec museli blokádu zrušit.

Tentokrát těžko očekávat, že Evropská unie odpoví na ruské snahy zabránit ukrajinským přístavům v provozu vysláním stovek evropských lodí, aby zajistily nepřetržitý pohyb Azovským mořem. Ačkoliv EU vyhlašuje "globální" ambice, dosud jí chybí kapacita, jak je prokázat.

Ale přinejmenším můžeme ihned uvalit nové sankce na celé vedení ruské Černomořské flotily, včetně námořníků a plavidel přímo zapojených do nedávné agrese. Všechna domluvená jednání s Putinem musejí být odložena. Taková odpověď by byla včasná a mnohem oprávněnější než další pracovní skupina nebo společná komise na vypracování "skutečné" definice agrese a stanovení, zda k ní v Azovkém moři došlo či nedošlo. Pokud to nedokážeme udělat, jednoho dne možná vstaneme s televizními záběry ruských vojenských lodí kotvících v Mariupolu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3751

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2018