Chceme skutečně pokračovat v cestě vedoucí k apokalypse?

20. 12. 2018 / Daniel Veselý

Nechci samozřejmě zpochybňovat rizika vyplývající z ruského hybridního konfliktu, nicméně tato strategie neexistuje ve vzduchoprázdnu. Sledujeme-li zpravodajství a publicistiku věnující se ruské hrozbě, snadno zjistíme, že zde zoufale absentuje kontext, v jehož rámci se konflikt mezi Západem a Ruskou federací odehrává. Jen stěží můžeme neustále poukazovat na zločinnou podstatu Putinova režimu a zároveň bagatelizovat, či přímo ignorovat, neoddiskutovatelný díl viny Západu na vyhrocených vztazích mezi těmito zdánlivě neslučitelnými světy.

Je třeba si položit zásadní otázku: Chceme Kreml izolovat, anebo ho respektovat nikoli nutně jako přítele, ale jako partnera v důležitých bezpečnostních otázkách? Chceme s ním - jako v dobách studené války - spolupracovat na řešení bezpečnostních problémů, což bez nadsázky může zabránit globálnímu konfliktu s nedozírnými následky? To samozřejmě neznamená, že budeme Putinovo Rusko vykreslovat jako vstřícnou a pokornou velmoc starající se o blaho svých občanů a zemí v jeho bezprostředním sousedství, o což se usilovně snaží prokremelská propaganda. Nikoliv – jelikož každá velmoc je ze své podstaty špatná. A koneckonců nedělají jinými prostředky prakticky totéž západní sdělovací prostředky, když upozaďují kritické hlasy upozorňující na politiku Západu, jež významně přispěla k eskalaci vzájemného nepřátelství?

Daleko konstruktivnější je přístup výzkumníků z časopisu The Bulletin of the Atomic Scientists, kteří jednak kritizují Putinovo Rusko a jednak Trumpovy Spojené státy - přijde-li řeč na vytváření globální hrozby. Ostatně tito vědci letos posunuli ručičku apokalyptických hodin na dvě minuty před půlnocí (půlnoc symbolizuje zánik lidstva), což mimo jiné zdůvodnili nezodpovědnou a vysoce riskantní politikou Spojených států a Ruska.

Doporučuji zájemcům zhlédnout přednášku rusko-amerického novináře Vladimira Poznera na půdě Yalské univerzity, v níž zaznívají dnes polozapomenutá fakta a skutečnosti, jež tvoří podloží současného nepřátelství mezi Západem a Ruskem. A třebaže Pozner dříve pracoval v sovětských médiích a podle svých vlastních slov jednoduše dělal propagandu, jeho současná stanoviska se dají celkem snadno ověřit. Těžko dnes nalézt někoho, kdo má naprosto čisté svědomí. Kupříkladu americká novinářka Anne Applebaum, jež dnes v listu Washington Post zastává nekompromisní kurs proti Putinovu režimu, dříve obhajovala válku v Iráku a nyní pracuje pro think-tank, jejž finančně podporuje americká vláda a američtí zbrojaři. Podobně jako Pozner na kořeny rusko-americké krize nahlíží například bývalý americký ambasador v Sovětském svazu Jack Matlock.

Pozner tvrdí, že Spojené státy po kolapsu Sovětského svazu vůči Ruské federaci aplikovaly takzvanou Wolfowitzovu doktrínu považující Rusko za potenciální hrozbu, a to především kvůli robustnímu jadernému arzenálu; hrozbu, která jednoho dne může ohrozit hegemonii Spojených států. Tato doktrína, jejíž znění v březnu 1992 zveřejnil list The New York Times, byla realizována již Clintonovou administrativou.

Spojené státy totiž porušily verbální slib daný kabinetem Bushe seniora Michailovi Gorbačovovi, který souhlasil se sjednocením Německa s podmínkou, že se Severoatlantická aliance nebude rozšiřovat směrem na východ. Akademickým sporům o tom, zda vláda Bushe staršího skutečně toto Gorbačovovi slíbila, či nikoliv, učinily přítrž až odtajněné dokumenty USA, SSSR, Německa, Velké Británie a Francie. Pozner připomíná varovná slova amerického diplomata a experta na Rusko George W. Kennana, jenž expanzi NATO v roce 1996 označil za „strategickou chybu potenciálně epických rozměrů“.

Dalším kontroverzním krokem, jimž západní společenství pobouřilo nejen kremelské vládce, ale i obyčejné Rusy, bylo bombardování Jugoslávie a uznání nezávislosti Kosova. Někteří Rusové podle Poznera tehdy varovali, že NATO vypustilo džina z láhve a později poskytlo Moskvě záminku k okupaci Abcházie. 

Putinovi podle Poznera došla trpělivost v roce 2007, když kremelský vládce prohlásil, že rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím představuje bezpečnostní hrozbu pro Rusko. Novinář konstatuje, že za současným nepřátelstvím Vladimira Putina vůči Západu stojí špatná politická rozhodnutí Spojených států. Podle Poznera vzájemnou nedůvěru dnes posilují jak ruská, tak západní média. Ačkoli nelze klást rovnítko mezi převážně prokremelskými médii a západními sdělovacími prostředky, hysterii lze bezesporu pozorovat na obou stranách.

Zde však výčet ukvapených a riskantních politických kroků Bílého domu nekončí. Cituji ze svého komentáře odvysílaného 11. prosince na ČRo Plus: „Když v roce 2008 kabinet George W. Bushe podporoval vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO, ruští pohlaváři důrazně varovali, že v sázce je bezpečnost evropského kontinentu. A přestože tyto dvě země, jež Moskva považuje za sféru svého vlivu, nakonec do NATO nevstoupily, expanze aliance na východ pokračovala. Vladimir Putin tehdy údajně zvažoval anexi Krymu a východní Ukrajiny, nicméně tento plán odložil, protože Ukrajina a Gruzie nakonec do Severoatlantické aliance nevstoupily. Situace se náhle změnila v roce 2014 po majdanských událostech, jimž se dostalo podpory ze západních kruhů. Instalace protirusky orientované vlády nakonec vyústila v obsazení Krymu a konflikt na Donbase.“

Tyto a další znepokojující informace, třeba jednostranné odstoupení USA od smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany (ABM) v roce 2001, je tedy nutno brát v potaz, když hovoříme o ruských hackerských útocích, podpoře xenofobních a populistických hnutí v Evropě - a obecně o kremelské hybridní kampani namířené proti západnímu společenství. Je proto krajně zavádějící charakterizovat Putinovo Rusko jako iracionální sebevražedný režim chrastící jen tak z plezíru jadernými zbraněmi. A pokud nechceme pokračovat v riskantní cestě, na jejímž konci číhá apokalyptický jaderný konflikt, musíme se poučit z předchozích chyb a důkladně přemýšlet o tom, jak modifikovat nynější nekompromisní postoj vůči Ruské federaci.