Nechte nás sakra učit dobře

Příběh devátý - Mají to v krvi

20. 12. 2018 / Jiří Karen

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

V září 2016 jsem nastoupil na jednu sídlištní základní školu jako učitel angličtiny. Musím říct, že mě hodně nemile překvapila atmosféra školy a uvolněná kázeň. Ze strany vedení neexistovala jednoznačná strategie, ředitelka ve škole skoro vůbec nebyla (pořád jezdila na nějaké projektové akce). Učitelé byli ponecháni na pospas problémovým třídám – nějak si to v hodinách vyřešte, jste přece pedagogové, říkali nám.

Autor zveřejňuje příběhy jiných učitelů, kteří čelí represi za to, že chtějí progresivně měnit vzdělávání.

V té době jsem ještě neměl příliš učitelských zkušeností a náraz na realitu oné školy byl pro mě poměrně velkým šokem. Létající svačiny, vulgarity, křik, rvačky.

Postupně jsem pochopil, že problém z velké části spočívá v diletantském vedení školy a v přístupu řady učitelů, kteří vycházeli z toho, že čím více budou po žácích řvát a čím více je budou ponižovat, tak tím více získají kýženou učitelskou autoritu. Drtivá většina učitelů učila pomocí výkladu před tabulí – tento výklad se pak snažila nadiktovat do sešitu žáků – a běda pokud někdo nepsal, spustil se křik takového ražení, že jsem se sám v kabinetě často až lekl, když nějaká paní učitelka spustila ve třídě s otevřenými dveřmi seřvávající ryk.

Mám dojem, že k tomu učitele motivoval také přístup paní ředitelky, která, když už náhodou ve škole byla, procházela budovu, a když někde uslyšela v hodině hluk, vstoupila do třídy a hromovým řevem vyděsila a zmrazila šokované žáky. Jednou se mi to přihodilo v hodině, kdy jsem využíval skupinovou práci a ve třídě logicky nebylo hrobové ticho.

V tom roce se začaly zavádět finanční opatření spojené s tzv. inkluzí, bylo kolem toho hodně nesouhlasu učitelů, administrativy, zmatků a nekonečných školení v rámci řady projektů, na které se škola přihlásila. Ona škola se snažila profilovat jako inkluzivní, progresivní a sociální, navenek měla řadu certifikátů, pokrokový ŠVP, plné webové stránky nejrůznějších inkluzivních projektů. Nicméně pod nablýskaným povrchem se nacházel naprostý chaos a pokrytectví, které se zosobňovalo v jenom konkrétním případě. Byl to případ tzv. elitní třídy.

Škola se rozhodla, že žáky po absolvování prvního stupně „protřídí“ – vytvořily se dvě třídy „verbeže“ a jedna třída elity, která měla k dispozici počítače, jež měla využívat ve výuce, a která měla jiný rozsah hodin. Brutálním paradoxem byl fakt, že jedna „verbež třída" byla skoro čistě romská, zatímco ona elitní byla čistě bílá, většinou žáci z lépe situovaných rodin, kteří si mohli dovolit onen počítač koupit.

Vztahy mezi třídami byly extrémně napjaté, žáci "verbež tříd" považovali "elitáře" za nafoukané a arogantní a na druhé straně žáci elitní třídy vnímali ty druhé jako lemply, kteří se neučí a nikdy ničeho nedosáhnou.

„A není to trochu proti všem těm ideálům inkluze?“ ptal jsem se zmateně. „Prosím tě, oni ti cigáni potřebují zvláštní přístup, však víš, jak jsou na tom s mozkem,“ odpovídali mi kolegové s pomrkáváním.

Připadal jsem si jako v blázinci, když jsem jako pověřený učitel vyplňoval různou inkluzivní administrativu a navštěvoval konference o inkluzi a ve škole jsme přitom měli jednu zcela segregovanou třídu. Rasismus učitelů byl zcela běžný a naštvaná frustrace z toho, že „ti cigáni dostávají všechno a my bílí nic“ byla zcela běžným tématem u obědů a ve sborovně.

Sám jsem byl svědkem šílené situace, kdy jedna učitelka křičela na romskou holčičku, že je hloupá a líná a že jestli chce něco v životě dokázat, tak musí přestat být shnilá cigánka jako její líní rodiče. Podobných ataků ze strany učitelů bylo více.

Zdá se mi, že si část romských žáků tyto odsudky zvnitřnila a chovala se tak, jak se od nich očekávalo, že se budou chovat. Křik, hádky, nekázeň, vulgarismy atd.

V romské třídě byla zvláštní atmosféra – žáci byli různě rodinně propojeni, otevřeně mluvili o tom, že nikdy nic nedokážou, protože jsou hloupí a půjdou na sociální dávky (jak jim říkali učitelé?), běžně vstávali z lavic a běhali po třídě.

„No to víš, cigáni – oni mají prostě to kočování v krvi,“ pokrčila rameny speciální pedagožka, když jsem se byl poradit o tom, jak vést v romské třídě hodinu.

Neustále se řešily kázeňské problémy a ryk na chodbách školy brzy doplnili křičící a hlasití romští rodiče, kteří „si byli s učiteli něco vyřizovat“. Musím říct, že mě ta atmosféra nesmírně deptala. Pokoušel jsem se navrhnout vedení, aby třídy smísilo, aby to nebylo tak, že bílí mají počítače a jsou elitou a "černí" jsou zavření jako v segregované speciální třídě, ale neuspěl jsem.

„Mladej, ty tomu vůbec nerozumíš. Oni jsou ti cigáni rádi, že jsou v té třídě. Vždyť i sami rodiče jsou takto spokojeni. Svůj ke svému,“ řekla mi ředitelka a zadala mi účast na dalším školení o ideálech inkluze.

Dodnes si myslím, že pokud by se třídy smísily a pokud by ve škole začal panovat nějaký řád, všechno by bylo řešitelné, protože, když jsem se bavil s konkrétními žáky ze segregované třídy, působili na mě inteligentně a rozumně. Jenom prostě v té třídě se spustil jakýsi efekt zvěřince, který potvrdil všechny předsudky učitelů o nezvladatelných Romech.

Inkluze je určitě dobrá myšlenka, ale konkrétní ministerská realizace - hlavně administrativa a absurdní požadavky na vyčerpané učitele - je katastrofální. Svou šokující neschopností realizace dobré myšlenky stát akorát přilívá olej do ohně rasistických stereotypů ve školách.

Ze školy jsem po roce odešel.

Další informace ZDE

 

0
Vytisknout
5236

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2018