Rok poté

Nechte nás sakra učit dobře

7. 11. 2019 / Jiří Karen

čas čtení 5 minut

Zatímco veřejná debata se točí okolo zvyšování mezd učitelů, nejpalčivější problém českého školství –jeho kvalita – zůstává jakoby v pozadí. Rychlejší růst učitelských mezd může sice Česko postupně zbavit prvenství v podobě nejhůře placených učitelů v Evropě, systémové problémy však zůstávají. Právě těm se věnuje již rok fungující projekt 
Nechte nás sakra učit dobře, jehož autoři začali na popud šokujícího článku autora zveřejňovat autentické příběhy učitelů ze školské praxe. Za dobu fungování projektu se podařilo posbírat dvacet příběhů, z nichž většina vzbudila na sociálních sítích živou debatu.

Po krátké odmlce se objevilo několik nových příběhů i v tomto školním roce a opět šlo o témata, která jsou v českém školství palčivá, nicméně poměrně tabuizovaná. Překvapující, snad až agresivní odpor stávajících školských struktur vůči pedagogickým inovacím a jejich konstantní tlak na učitele snažící se proměnit tradiční výukovou strukturu, doplnily jevy jako šikana učitelů, nekoncepčnost strategií, poměry na soukromých školách či otevřený rasismus učitelů.

 Tak například pedagožka prvního stupně přiznávala, že dozory na chodbách se mohou stát nebezpečnou zbraní ředitelů škol vůči učitelům, s nimiž si chtějí vyřídit účty: „Dozor začíná učiteli se zvoněním, nicméně alespoň minutu či dvě trvá, než se učitel na dané místo z hodiny či kabinetu dostaví, a má-li poté výuku, opět musí z dozoru odejít o něco dříve, aby nepřišel pozdě na hodinu. Protože nemůže být na dvou místech současně, stačí, aby si nadřízený prostě jen počkal. A obětí podobné buzerace (vydávané za důslednost) jsem se bohužel stala jednoho dne i já. Jiná vyučující pro změnu popisovala, jak se může za běžných okolností moderní metoda projektové výuky zvrhnout v neorganizovaný chaos: „Vedení školy muselo kvůli projektové výuce překopat rozvrh, takže řada učitelů musela fungovat v až tříčlenném tandemu. Kvůli panice z toho, že v hlavních předmětech budou žáci „ve skluzu“ se ponechala čeština, matematika a jazyky, takže žáci se v jedné hodině šrotili slovíčka, aby v druhé vytvářeli projekt. Vše by ještě jakžtakž fungovalo, nebýt faktu, že učitelé napsaní na tandem mnohdy podle původního rozvrhu ani neměli být ve škole, případně by museli učit ve dvou třídách současně. Často se tak sešli tři učitelé v jedné třídě, přičemž dva nevěděli, co dělat, zatímco jiná třída zůstávala bezprizorní, a po chvíli do ní dobíhali narychlo vyslaní učitelé z kabinetu.

Největší výzvou projektu se ukázala neochota učitelů sdílet autentická psaná svědectví. V reakci na projekt přišly editorům desítky svědectví, která dalece přesahovala původní představu o rozšíření negativních jevů v našem školství. Inovativní učitelé jsou na některých konzervativnějších školách, reálně tvrdě perzekuování za snahu o aplikaci přístupů vyplývajících ze současného relativně moderního kurikula. Nejčastěji se jedná o tlak na tradiční předání absurdně velkého množství faktografie, jejíž případné „nedostatečné osvojení žáky“ funguje jako bič na učitele. Problém je v tom, že učitelé jsou ochotni osobně sdílet svědectví ústně či e-mailem, avšak odmítají z různých důvodů jejich převedení do, byť anonymizované, psané podoby. Příběhy zveřejněné na stránce jsou tudíž jenom špičkou ledovce.

Přestože frekvence příspěvků z těchto důvodů kolísá, počet sledujících na sociální sítí Facebook nedávno přesáhl tisícovku, což je signál, že aktivita má smysl a projekt by měl pokračovat i nadále. Čím, to je otevřená otázka. Příběhy je možno analyzovat a vyextrahovat z nich největší nešvary českého školství. Zkušenosti pedagogů je možné podrobit ve spolupráci s odborníky didaktickému rozboru a vydat knižně. Projekt může podnítit diskusi o systémových změnách.

Jako nejdůležitější a nejobtížnější krok se zřejmě zdá radikální proměna společenské představy o tom, jak vlastně má vypadat školství v 21. století, protože škola jako místo „kde učitelé dětem říkají informace, které si mají zapamatovat a napsat na písemku“ je tak silně a hluboce zakořeněná v celé mentální struktuře společnosti, že jakýkoliv náznak alternativy je okamžitě odsouzen jako nepřijatelný a škodlivý.

Jaký bude další osud projektu se uvidí. Každopádně je úzce spjatý s ochotou učitelů sdílet své příběhy z praxe. Protože nemlčet má smysl.

0
Vytisknout
8705

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2019