Podhodnocení napříč spektrem

6. 11. 2019 / Pavlína Antošová

čas čtení 3 minuty

Svým protestujícím kolegům ze státního sektoru – bezpochyby zcela očekávatelně – fandím. Všechny učitele v České republice semílá cyklický stav, kdy se pokaždé problémy zčásti přidusí, aby pak znovu ukázaly svůj tuhý život. K této rutině u nás ještě přistupuje trvale nízká prestiž učitelského povolání.

Na základních a středních školách se může asi jen málokdo radovat z nonkonformního vedoucího předmětové komise, který požadavkům shora podle míry absurdity vyhoví či nevyhoví, ale tím víc pro své podřízené zajišťuje klid k práci. A není divu, že něco takového vypadá jako utopie – tlak na mimoúvazkovou činnost vždy během školního roku postupně sílí.

Do toho učitelé především na základních školách nezřídka čelí situacím, za něž by si zasloužili rizikový příplatek, a to pravidelně každý měsíc. Na školách středních může tento jev ještě v různé míře doznívat. Především se tam však vyjeté koleje pravidelně nabourávají převážně nekompetentními zásahy institucí jako CERMAT (tj. subjektů sdružujících většinou lidi, kteří se už dávno nacházejí mimo pedagogickou praxi). Ti vyučující, kteří se poctivě snaží svým žákům opravdu předat spolehlivé penzum vědomostí, si i v celkovém převládajícím dusnu ještě ukrajují další hodiny volna pravidelným psaním příprav. Po přepočítání může leckterý pedagog s vysokoškolským diplomem – a většinou i s praxí – pobírat kolem jednoho sta korun čistého výdělku na hodinu.

Spolupráce se soukromými jazykovými školami některé z nás části těchto „radostí“ zbavuje. Ale klienti z řad státních institucí si vzdělávací agenturu vybírají podle nízké ceny, nikoli podle kvality. A tak jazyková škola, místo aby na ně vyvinula tlak, opět část prostředků vezme lektorům. Jen zcela výjimečně učitel při pohovoru slyší otázku, jaký plat by si představoval. Pokud tento dotaz padne, zaslouží si jistě uznání. Jenže ani pak se řadový zaměstnanec nedoví, kolik vlastně jazykové škole – zvláště při spolupráci se zavedenou, prosperující společností – vydělá a zda z toho sám dostane aspoň šedesát procent. Naše úvazky proto někdy dosahují součtu kolem čtyřiceti hodin týdně („alespoň“ třicet je zcela běžná nálož). Přitom tato dávka opět nezahrnuje přípravy, a tentokrát nutno zdůraznit, že ani cestování.

Překonání hrozícího syndromu vyhoření pomocí dalšího přílivu nápadů se za takových okolností rovná malému zázraku. Ten se sice někdy stane, ale dost možná se později už nezopakuje. Při stávajícím pracovním klimatu bude kvalifikovaných učitelů v českých, moravských a slezských regionech dál nezadržitelně ubývat.

0
Vytisknout
9365

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2019