Co přinesou irácké protivládní demonstrace?

8. 11. 2019

čas čtení 6 minut
Irácké demonstrace jsou pro vnější aktéry důležité a měli by jim věnovat pozornost - a udělat všechno pro to, aby předešli katastrofálnímu výsledku, píše Douglas A. Ollivant.


Zdá se, že irácké demonstrace se staly přinejmenším dočasnou "novou normalitou". V Bagdádu protestující víceméně trvale okupují náměstí Tahrír a sousedící budovu "turecké restaurace", která ze svých 14 pater poskytuje vyhlídku. I když je těžké získat spolehlivé údaje, jde zjevně o stovky tisíc, a někteří tvrdí že více jak milion demonstrantů udržujících každodenní přítomnost. To zahrnuje přinejmenším významnou menšinu, která v noci drží pozice, aby je neobsadily bezpečnostní síly, navzdory použití smrtícího násilí, které si připsalo (možná mnohem více než) 200 životů.

To že západní média každodenně neinformují o iráckých demonstracích je stejně tak pochopitelné jako záhadné. Na jedné úrovni existuje "únava z Iráku" u západních a zejména amerických mediálních konzumentů. Ale na jiné to co se děje v Bagdádu a dalších městech jižního Iráku je čímsi novým, nejen pro Irák, ale možná absolutně.

Demonstrace jsou současně znatelně šíitské a přitom vůbec ne šíitské. Šíitské jsou v tom ohledu, že je pořádá takřka výhradně irácká šíitská arabská většina - původně šíitští muži, ale po obnovení protestů ve dnech 24.-25. října mají také významnou ženskou složku. Dále organizační strukturu protestujících, způsob poskytování služeb - potravin, zdravotní péče a dopravy - nelze pochopit vně tradic pohostinnosti během šíitských svátků - ašúry a arbajínu.

Avšak protestující, kteří se sami neoznačují za šíity, nevyzývají k žádným zvlášť šíitským záležitostem a mají jen ten nejvolnější vztah k šíitskému náboženskému establishmentu - jsou hluboce kritičtí k zavedeným šíitským politickým stranám a nepoužívají žádné výhradně šíitské symboly. A samozřejmě demonstrují proti vládě ovládané šíity (a současně íránským vlivem). Takže i když existuje sektářský kulturní aspekt tohoto fenoménu, do této chvíle se neprojevil v žádném zvlášť sektářském požadavku.

A je to právě kulturní aspekt tohoto fenoménu, co je nejvíce inspirující. Na demonstracích vidíme iráckou mládež, syny a dcery, kteří svou přítomností oznamují, že status quo je nepřijatelný. I když atmosféra demonstrací nabyla lehce karnevalového charakteru, to co je v sázce je příliš závažné a skutečné.

Je obtížné najít nějaké analogie tohoto fenoménu. Svádí to ke srovnání s hnutím, které svrhlo Ferdinanda Marcose v 80. letech minulého století, nebo s polskou Solidaritou, nebo nedávnější tuniskou Jasmínovou revolucí. Avšak všechny tyto případy zřejmě zahrnují také odlišnosti mnohem významnější než podobnosti. A co je nejdůležitější, analogická hnutí se snažila najít řešení prostřednictvím voleb. Ale irácká mládež protestuje proti vládě vzešlé z voleb a tedy usiluje o fundamentálnější reformu - údajně v rovině politické ekonomie. Protestující tvrdí, že jsou odcizeni výsledkům politické ekonomie, která prospívá jen privilegované menšině. Protestují proti nedostatku pracovních míst, služeb a infrastruktury, ale hlouběji vzato proti politickému systému, který nedokázal zastat roli zodpovědného správce značných iráckých zdrojů.

Západní řešení tohoto dilematu by bylo jasné - vlna masivní privatizace, která by do ekonomiky vnesla tržní disciplínu a získala peníze pro vládu k "přemostění" období mezi neefektivním dneškem a snad produktivnější a efektivnější budoucností. Nicméně je nepravděpodobné, že by protestující pomýšleli na cosi takového.

Protestující - nebo přinejmenším jejich část, která může. ale nemusí být reprezentativní - zveřejnili požadavky na rezignaci vlády a nové volby (pod dohledem OSN), s mandátem vyšetřit násilí i korupci. Takové volby (s jednomandátovými obvody a preferenčními hlasy) by narušily zavedený systém politických zájmů. Dva nejzřejmější poražení by byli proíránské strany a Kurdistánská regionální vláda (KRG), která se v současném systému těší nepřiměřenému vlivu a příjmům. Samozřejmě, všechny strany, které nepřiměřeně profitovaly, mají dost co ztratit.

Pokud jde o dění v Bagdádu, Západ může udělat jen málo. Za prvé může sledovat, a to záměrně. Svět by měl dát najevo solidaritu s legitimními požadavky irácké mládeže proti systému, který je zklamal. Za druhé, měla by být vyslána ostrá varování těm, kdo proti protestům používají násilí. To že Spojené státy a další západní vlády byly relativně potichu nebo se zpozdily s vyjádřením až doteď je ostudné. Nakonec, i když by nikdo neměl zasahovat do vnitřních iráckých procesů, možné výsledky zahrnují i ty tragické - včetně anarchie, návratu k autoritativní vládě nebo konsolidace hlubšího íránského vlivu. Západní instituce by měly být připraveny působit proti takovým výsledkům. Západní diplomati by měli široce informovat o tom, že hodlají oponovat jak návratu autoritářství, tak zesílení íránského vlivu.

Americká reakce byla až dodnes vlažná. Ministr zahraničí Mike Pompeo odsoudil násilí a prohlásil, že vláda musí "naslouchat" protestujícím, ale jinak Američany nikde není vidět. Není jasné, zda to je dobrá dlouhodobá strategie.

Kolem interakce mezi demonstranty a vládou se otevírá celá řada možností. I pro ty, kdo demonstrace sledují, jsou každodenní změny nepředvídatelné.

Ale tento okamžik nakonec náleží Iráku a Iráčanům samotným. Svět by měl věnovat větší pozornost - a dělat vše, co může, aby zabránil násilí proti neozbrojeným demonstrantům. Ale tento proces nakonec musí zafungovat sám. Ať už bude výsledek neuspokojivý, vzrušující nebo tragický, patří Iráku samotnému.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7604

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2019