Senát plní svou roli

Kde se dnes skrývá česká demokracie?

20. 12. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Českým prezidentem je člověk, v jehož případě i respektovaní ústavní právníci připouštějí, že představuje nebezpečí pro ústavní (demokratické) zřízení. Vládní koalice sestává z podnikatelského záměru Andreje Babiše, ČSSD tančící na vlastním politickém hrobě, jejíž takřka mrtvý korpus i post mortem zevnitř ničí nacionálně socialistická infekce. V případě problémů má holding plán B, sněmovní podporu KSČM a SPD. Ti vytvářejí společně s Ano a jednotlivými poslanci tzv. liberálně demokratických stran (Klaus ml., Foldyna atp.) populistickou většinu rozhodujícího tělesa české politiky. Zdá se, že liberální demokracie má dnes na národní úrovni většinu pouze v senátu... 
Říjnové volby do třetiny senátu významně proměnily jeho podobu. Na rozdíl od těch sněmovních se podařilo významně posílit tu část senátorů, která deklaruje otevřený zájem bránit ústavní principy liberální demokracie. Tuto část senátorů pro mě reprezentuje například Mikuláš Bek, jedním z jehož programových bodů v kampani byla právě ústava v její současné podobě. Za vítěze senátních voleb, bez ohledu na příslušnost či afiliaci kandidátů, lze považovat tyto politické reprezentanty.

Ukazuje se, že senátní konstelace bude nejen pojistkou proti možným atakům na ústavu, ústavní zákony a potřebu destruovat demokratické rozložení politické kontroly, lidská práva a svobody. Hlasování o insolvenčním zákonu ukazuje, že senát velkou většinou chápe význam možných legislativních změn, které by mohly řešit některé z palčivých problémů současné české společnosti.

Jak nedávno poukázal Daniel Prokop společně s Michalem Kuncem v A2larmu, situace, kdy český stát nejprve legislativně vytvořil parazitické schéma, jehož dosah počítají lidé zasvěcení do problematiky exekucí (Daniel Hůle, Radek Hábl) na čtvrtinu populace (exekuovaní a jejich rodiny). Společenské, ekonomické a politické dopady jsou dalekosáhlé, dotýkají se politického rozhodování podporujícího "antisystémové" tendence, oslabují ekonomiku snahou zadlužených vyhýbat se oficiálním příjmům, snižují celkovou společenskou důvěru, a tedy i perspektivu společnosti na účinné řešení jiných společenských problémů.

Nebýt senátu, insolvenční zákon doputoval k Miloši Zemanovi, člověku, který se neštítí obklopit se individui, jako je Vratislav Mynář, jeden z těch, kteří se na ožebračování české společnosti podíleli. Jeho schválení v podobě, které se tváří tak, že chce lidem zatíženým exekucí pomoci, ale ve skutečnosti jim takovou pomoc neposkytuje, by se dalo od Zemana očekávat.

Legislativní síla senátu je samozřejmě omezená, a pokud ve sněmovně převáží hloupost či vědomá podpora pauperizace obyvatelstva s vědomím důsledků, projde jak insolvenční zákon, tak další pokusy o neřešení či prohloubení společenských problémů v ČR. Samotná opozice ale rozšiřuje prostor k diskusi o jednotlivých sněmovních a vládních pokusech. V mnoha případech to může pomoci k lepšímu řešení, nebo alespoň k udržování demokratického "ohně".




0
Vytisknout
5927

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2018