Svědectví o naší demokratuře po dvaceti devíti letech

16. 11. 2018 / Boris Cvek

Ještě před pár dny jsem se trochu trápil tím, co vlastně mám napsat k 29. výročí událostí 17. listopadu 1989. A najednou je to jasné. Začnu ale vyznáním: konec komunistického režimu a nástup demokracie a svobody v roce 1989 jsou nejdůležitější událostí mého života. Minulý režim byl nepochybně zločinný, ohavný. Cílem změny v roce 1989 bylo dostat se na západní úroveň. To je demokracie. Demokracie není jen hlasování a trh, ale fungující instituce, práva menšin, sociální systém, prostě západní společnost.

 

Jeden z nejodpornějších rysů minulého režimu byl přístup k duševně nemocným (ale i tělesně postiženým) lidem. Byli to podlidi bez práva na plnohodnotný život, byli zavření v ústavech bez ohledu na dramatické změny v západní péči o duševně nemocné v druhé půlce minulého století. A dvacet devět let po změně režimu velká část této společnosti stále zjevně neví, že duševně nemocný člověk neznamená člověk nesvéprávný. Že většina duševně nemocných lidí jsou svéprávní, dokonce mnozí z nich velmi nadaní, inteligentní, úspěšní. Duševní nemocí je např. alkoholismus (Winston Churchill byl nejspíše duševně nemocný člověk), deprese, úzkostné stavy atd. Ano, tady v té společnosti, dokonce podle mnoha „prozápadních bojovníků za demokracii a proti oligarchovi Babišovi“, je duševně nemocný prostě nesvéprávný idiot. Za jak dlouho se to změní? Za 60 let? Za 100 let?

S tím souvisí postoj k lidem v exekucích, postoj k bezdomovcům, postoj k uprchlíkům. Dvacet devět let po změně režimu nemáme civilizované právní prostředí v oblasti exekucí. Proti na Západě zcela běžnému způsobu oddlužení se postavili také mnozí tzv. demokraté. A přitom jsou u nás statisíce lidí chyceni v dluhové pasti. Dvacet devět let po změně režimu nemáme na Západě běžné sociální bydlení. Dvacet devět let po změně režimu se za solidní novinářskou práci považuje rozhovor mezi dveřmi se schizofrenikem, který má prý položit vládu a který vzbudí šílenou hysterii mezi tzv. demokraty, kteří jsou dlouhodobě frustrováni z toho, že nedokážou porazit oligarchu ve volbách. Nedělají tu politiku náhodou špatně? Nejsou jejich příznivci z toho už duševně rozložení? Není třeba k vítězství nad oligarchou pořádně změnit politickou práci tzv. demokratů?

Jak se vlastně stal Andrej Babiš starší oligarchou? To bylo v době, kdy této zemi vládly ODS a ČSSD. Jak je možné, že takový postkomunistický oligarcha vyhrává tak jasně volby? A jak je možné, dvacet devět let po změně režimu, že česká justice nedokáže dojít k definitivnímu rozsudku v kauze Rath? Může někdo byť jen doufat, že se jí podaří odsoudit Babiše st., pokud je vskutku vinen?

Dvacet devět let života v naší postkomunistické demokratuře přineslo široce sdílené přesvědčení, že všichni jsou zkorumpovaní. Při debatě na Facebooku o Národním ústavu duševního zdraví a jeho kompetenci posoudit možnost zneužití psychiatrické diagnózy v případě Babiše ml. se na mne vyvalily argumenty typu: doktoři běžně podvádějí, já jsem zažil to a to, mě doktor podvedl v tom a tom. Tyhle lidi absolutně nezajímá mechanismus, jak objektivně zjistit a ověřit, zda se něco stalo, jak by v tom mohly fungovat instituce, jak se instituce mohou vzájemně kontrolovat a že pro společnost jsou nutná určitá pravidla, zajišťující příčetnou odbornost – pro tyhle lidi je zásadní: já jsem zažil, já jsem slyšel, můj doktor je hajzl! A tu si vybavím takové ty mudrlanty, kteří ověřují to, zda se jejich doktor nemýlil, brouzdáním po šarlatánských stránkách. Ať žijí chemtrails! A samozřejmě všichni jsou zkorumpovaní, zejména mezinárodně respektovaní odborníci. Ano, i ti opravdu mohou být zkorumpovaní… ale je třeba to nějak prokázat, a tedy mít na to nějaké instituce a mechanismy. Nikoli: já jsem zažil, já vím, mně se stalo…!

Západ je věc stavu mysli, nikoli hlasování. Můžete hlasovat donekonečna, ale vaši mysl to nezmění. Hlasováním se nedozvíte nic o islámu ani o duševních nemocech. Na to musíte studovat, ne jen číst kdeco, ale rozlišovat zdroje, uvažovat, chápat širší souvislosti. Říká se tomu vzdělání. Ale když vidíte na Facebooku, jak „vzdělaní lidé“ najednou vytvoří houf odborníků na psychiatrii, kteří se stali z různých absolventů jiných oborů těmi odborníky na psychiatrii přes noc, a jak tento houf zcela intuitivně, vítězoslavně, hystericky tvrdí, že pokud je někdo duševně nemocný, tak nemůže kupovat nemovitosti nebo řídit firmu, máte pocit, že konečně vidíte střeva demokratury. Je to skoro stejně odporné a primitivní představení jako za hilsneriády. Mimochodem: velká část bezdomovců, nejspíše většina, jsou duševně nemocní lidé. Vyžadují péči a my je necháváme na ulici. Nemáme pro ně sociální bydlení. A velká část, možná většina bezdomovců, nemohou za to, že jsou bezdomovci. V jedné glose pro ČRo Plus to nedávno připustil i bývalý pravicový politik a filozof Daniel Kroupa. Říkal jsem si: závan západního uvažování do pouště demokratury.

Já chci, aby naše společnost byla jako na Západě, to si vroucně přeji celých těch dvacet devět let. Proto od roku 2004 píšu do Britských listů, proto dělám výzkum na špičkové západní úrovni a sdílím západní ideály vědy a vzdělání pro povznesení veřejného zájmu. Proto jsem studoval moderní západní pragmatismus jako filozofii veřejného života. Západ nesmí být rukojmím našeho žvanění, které de facto slouží jen k vzájemnému boji různých elit bez ohledu na statisíce lidí v dluhových pastích, ale musí to být skutečná změna myšlení, inspirace tím podstatným, co dělá ze západních společností ta nejlepší místa k životu na světě. Fungující právo, sociální bydlení, sociální smír, kvalitní životní prostředí, vzdělání, péče o staré, nemocné, postižené, fungující trh, kvalitní výrobky, sofistikovaná ekonomika, vysoké mzdy. Tohle je Západ. Místo toho je nám dnes podsouváno, že Západ je teror, že se tam nedá žít, že tam jsou lidé pod vládou islámu a neomarxismu. A to je úplně ta stejná idiocie „selského rozumu“ a brouzdání na povrchních nesmyslech jako přesvědčení, že duševně nemocní lidé jsou nutně nesvéprávní.

2
Vytisknout
5244

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2018