O ukradené československé revoluci z roku 1989

6. 6. 2016 / Jan Čulík

James Krapfl, Revolution with a Human Face. Politics, Culture and Community in Czechoslovakia, 1989-1992. Ithaca a Londýn. Cornell University Press, 2013. xxi, 260 str.

(Tato recenze zde původně vyšla dne 10. dubna 2014. Knihu nyní vydalo česky nakladatelství Rybka Publishers ZDE)

Hlavním problémem většiny studií o demokratické revoluci z roku 1989, upozorňuje historik James Krapfl, je to, že se jí historikové zabývají téměř výlučně z hlediska mocenských elit. To, co si mysleli a jak jednali během revoluce 1989 obyčejní lidé, zatím většinou nikoho nezajímalo. James Krapfl však prostudoval obrovské množství informací, prohlášení, letáků a dalšího materiálu z prvních týdnů revoluce od roku 1989 a objevil celou řadu pozoruhodných, zapomenutých a zřejmě i potlačovaných informací.

Krapfl vychází z teorií literárních vědců Haydena Whitea a Northopa Frye. Upozorňuje na základě jejich teorií, že historické narativy jsou vždycky subjektivními verzemi událostí. Nikdy nejsou autentickým záznamem toho, co se opravdu stalo. Narativ totiž musí mít jasný začátek, prostředek a konec a tak tomu se skutečnými historickými událostmi většinou nebývá. Když vyprávíme o minulosti, nacpeme prostě složité a nezvládnutelné informace o tom, co se dělo, do stereotypních narativních modelů a očešeme všechno, co se tam nevejde. Takže v lidské interpretaci jsou historické události zredukovány v několik stereotypních, známých vyprávěcích modelů: romantický, komediální, tragický či ironický. Při analýze prvních týdnů československé revoluce z listopadu 1989 vychází James Krapfl také z práce Lynn Huntové o rétorice francouzské revoluce z r. 1789. Krapfl nachází mezi oběma revolucemi pozoruhodné paralely.

Jak známo, odrazovým můstkem k československé revoluci v listopadu 1989 byl "masakr" studentů dne 17. listopadu na pražské Národní třídě. (Slova "masakr", poněkud přehnaně, protože nikdo nebyl zabit, se prý podle Krafla používalo, aby se vytvořila záměrná paralela ke skutečnému masakru studentů na pekingském náměstí Nebeského míru, k němuž došlo v červnu 1989.) Zmlácení studentů na pražské Národní třídě vyvolalo v československé veřejnosti obrovské morální rozhořčení a vyhnalo statisíce lidí do ulic. Vyvolalo to také mocnou romantickou interpretaci situace. Revoluce začala mít posvátný charakter. Ten byl posilován nejrůznějšími dobovými happeningy, často se násilí z Národní třídy znovu a znovu inscenovalo, lidé vytvářeli dlouhé "lidské řetězy", atd. Zavládlo období absolutní euforie, lidi byli u vytržení a obraceli se na své spoluobčany s všeobsáhlou láskou. Velmi podobné stavy zaznamenává Huntová ve své práci o francouzské revoluci.

Je však velmi důležité, a James Krapfl to pečlivě dokumentuje, že celonárodní vytržení vyvolalo vznik velmi závažného revolučního programu, který byl prosazován obyčejnými lidmi zdola. Je charakteristické, že tento revoluční program je v dnešní době už zcela zapomenut. Převálcovaly ho totiž a zlikvidovaly ho později pražské a bratislavské elity.

Ten romantický, revoluční program, byl od počátku v rozporu s tím, co chtěly disidentské elity. Paradoxní a svým způsobem komické bylo, že revolučně demokratický program v listopadu 1989 zasáhl dokonce i vládnoucí komunistickou stranu. Ta totiž pod vlivem vlny demokracie navrhla, aby byl nový, demokratický československý prezident zvolen přímou celonárodní volbou. To vyvolalo mezi pražskými intelektuálními elitami šok. Znamenalo by to totiž, že by Václav Havel (kterého pražští disidenti prosazovali za prezidenta) přímou prezidentskou volbu nemusel vyhrát. Báli se, že se prezidentem stane daleko populárnější Alexander Dubček.

Takže, komicky, se noví pražští "demokratičtí" elitáři začali vymlouvat, že by uspořádat přímou volbu prezidenta "bylo příliš drahé" a "není na to čas" a vůbec, za první Československé republiky se prezident nikdy přímou volbou nevolil. Problém ale pražským disidentům v nejvyšší úzkosti vyřešil komunista Marián Čalfa, který podle Krafla zfalšoval volby do vedení tehdejšího Federálního shromáždění a prostřednictvím tvrdého vyhrožování jeho ještě tehdy normalizačním poslancům zajistil, aby se předsedou Federálního shromáždění stal právě Dubček, čímž byl nebezpečný Havlův protikandidát eliminován. Krafl také zaznamenává, že Havel, za komunismu stoupenec "života v pravdě", neváhal zalhat, když mu šlo o prezidentskou funkci. Chování pražských elit tedy bylo podle Krafla v ostrém protikladu k tomu, co si přál národ.

A z podrobného studia revoluční dokumentace, tisíců prohlášení, letáků a plakátů z prvních týdnů revoluce, vydávaných mimo hlavní republiková centra, zjistil James Krafl, co vlastně lidé tehdy chtěli.

Nepřekvapivě nechtěli návrat ke kapitalismu a ani na prvním místě jejich požadavků nebyly požadavky hospodářské. Jejich prvotním požadavkem bylo, aby se Československo navrátilo k slušným mezilidským vztahům. Občané požadovali, aby je politikové u moci skutečně zastupovali. Politikové měli být pravidelně a často kontrolováni referendy. Pokud politik zradil či zklamal své voliče, měl být odvolatelný.

Hlavní hodnotou revoluce byla lidskost. Revoluce se pyšnila tím, že je nenásilná, že je založena na pluralismu, na dialogu a na přímé demokracii. Moc institucí měla být pravidelně kontrolována lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství (v univerzitním školství se to do značné míry v ČR uskutečnilo) a v podnikatelské sféře. I ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci.

Zásadami revoluce byly férovost, socialismus (socialismus měl být zachován a oživen, nikoliv odstraněn; 45 procent občanů v průzkumu veřejného mínění požadovala socialismus, 47 procent občanů chtělo něco mezi socialismem a kapitalismem a jen 3 procenta občanů chtěla kapitalismus) a revoluční idealismus. James Krapfl ostře kritizuje Jürgena Habermase and Françoise Fureta, že napsali, aniž by se obtěžovali jakýmkoliv studiem podkladů, že "středoevropské revoluce r.1989 nepřinesly nic nového". Krafl přesvědčivě argumentuje, že to, co československá demokratická revoluce přinesla v prvních týdnech své existence, bylo ve skutečnosti pozoruhodně originální a nové.

Jenže morální, romantický patos obyčejných aktivistů revoluce nevyhovoval elitám, které se vyskytly u moci. Ty začaly na rozdíl od romantického narativu prosazovat narativ "komediální", totiž narativ smíření -- že vlastně se nic tak zlého nestalo a musíme víceméně pokračovat tak, jak jsme to vedli dosud. Tato argumentace osob, které se dostaly do vedení revoluce v Praze a v Bratislavě, vyvolávala konflikty a frustraci, jenže hlas obyčejných lidí mimo velká města byl nakonec umlčen.

Charakteristická je v tomto ohledu Kraflem objevená, dnes téměř zcela neznámá historie Občanských fór na Slovensku. Málokdo ví, že v četných městech na Slovensku vznikla spontánně Občanská fóra stejně jako v Čechách, protože se o bratislavské organizace Verejnost proti násiliu buď mimo Bratislavu nevědělo, anebo se usuzovalo, podle prohlášení VPN, že na rozdíl od Občanského fóra, otevřeného všem, je VPN elitářskou organizací intelektuálních a kulturních pracovníků.

Existence Občanských fór na Slovensku se pak stala zdrojem konfliktu, protože Bratislava si začala osobovat hegemonii nad vývojem ve slovenských městech a vadilo ji, že ji Občanská fóra v těchto městech pomíjela a obracela se přímo k Praze. Pražské Občanské fórum bylo ovšem pražsky posedlé jen samo sebou a nezajímal ho v podstatě ani český venkov, natož nějaké Slovensko. Velmi rádo připustilo pražské Občanské fórum bratislavské Verejnosti proti násiliu, ať si Občanská fóra na Slovensku klidně zlikviduje. Neobešlo se to bez konfliktů, ale nakonec byla všechna Občanská fóra na Slovensku zlikvidována do června 1990. Veškeré občanské hnutí na Slovensku tak bylo podřízeno Bratislavě a jeho vazby na Česko pominuly. Kdyby k tomuto nedošlo, argumentuje James Krafl, nedošlo by zřejmě ani k rozdělení Československa, které provedli Klaus a Mečiar proti vůli většiny československých občanů.

Revoluce začínají romantickými posvátnými, morálními demokratickými úmysly. Pak podle Krafla následuje komediální etapa, kdy se argumentuje, že "všichni jsme vlastně tak nějak bratři a musíme se dohodnout". To vede k frustraci, a tak revoluci posléze ukradnou malé zájmové skupiny a přizpůsobí si ji vlastním zájmům. To se stalo v další etapě, kdy z Občanského fóra Václav Klaus vytvořil svou stranu ODS a z Verejnosti proti násiliu Vladimír Mečiar dal dohromady HZDS. V říjnu 1990 byl Václav Klaus zvolen do vedení Občanského fóra. Hned poté z Občanského fóra vyloučil levicové organizace Levou alternativu a Obrodu, i když pro to naprosto neměl žádné pravomoce. Jenže jako obvykle, u Klause bylo drzé čelo lepší než poplužní dvůr. Na námitky, že Klaus vyloučením Levé alternativy a Obrody z Občanského fóra porušil jeho stanovy, Klaus arogantně odpověděl, že námitka je "irelevantní".

A tak to bylo se vším. Klaus a Mečiar proti vůli národa rozdělili republiku, proti vůli občanů zavedli volební systém, s nímž většina národa nesouhlasila, a z České republiky a Slovenska si udělali vlastní pašalíky s omezenou mírou demokracie, kdy se volby konaly pouze jednou za čtyři roky. Teprve až po Klausově a Mečiarově pádu koncem devadesátých let byla demokracie v České republice a na Slovensku trochu více rozšířena, argumentuje Krafl, ale k tak velké míře přímé demokracie, jakou chtěla zavést československá demokratická revoluce v listopadu 1989, se český politický systém nikdy nevrátil.

Není divu, že tolik lidí v Česku i na Slovensku dnes zastává názor, že "něžná revoluce" z roku 1989 byla fraška.

Nebyla to fraška, revoluce byla lidem podle Krafla ukradena. Bývá to tak zřejmě vždycky.

Pozn. Předběžné vydání této knihy vyšlo před pěti lety na Slovensku, aby na studii mohli čeští a slovenští historikové reagovat, než vyjde její "řádné" vydání v angličtině: James Krapfl, Revolúcia s ľudskou tvárou : politika, kultúra a spoločenstvo v Československu po 17. novembri 1989. Bratislava, Kalligram, 2009. Anglické vydání je opravené a doplněné po zohlednění připomínek mnoha recenzentů a historiků. 

0
Vytisknout
45430

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2016