Život ve rvandě

16. 11. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty

Demokracii lze také definovat jako formu vlády umožňující nekrvavé střídání u moci. Takové střídání má ovšem některé nezbytné podmínky: Například pokud na politika v důležité funkci padne vážné podezření, sám odstoupí až do vyšetření kauzy. Pakliže se očistí, smí se později vrátit - ne však zůstat v úřadu, v němž by mohl ovlivňovat či mařit vyšetřování.

To, čemu se říká "neliberální demokracie", co však podle zmíněného výměru demokracií ve skutečnosti není, vede své záležitosti jinak. Naivní požadavek, aby politik u moci dodržoval aspoň pravidla zápasení ve volném stylu, je soustavně odmítán coby "kampaň" a "účelovka". Faktický mocenský monopol žádná pravidla neuznává, kromě jediného: Boje o moc vedeného všemi prostředky. Tohle už opravdu není demokracie. To je, vážení, prostě rvanda.


Přechod z demokracie k autoritářství bývá veden "kvalifikovanou" úvahou hodnou šíleného automechanika - totiž takového, který by na blokující brzdy reagoval nikoliv jejich seřízením, ale odstraněním, vyřazením z provozu. Jakoby představa, že vůz bez brzd pojede vyšší rychlostí než ten s brzdami, měla v sobě záhadnou chorobnou přitažlivost. Podobně nadšeně přihlížejí fanoušci "vítězného klubu" politickým čistkám v policii či armádě, případně likvidaci nezávislých soudů. Fungující kontrolní instituce vnímají zásadně coby překážky hladkého vládnutí svého idolu. 

Příznivci "nepolitické politiky", kteří - aniž si to kdy přiznají - dnešní vzpouru proti demokratickému institucionalismu vlastně zahájili, kdysi mnoho napovídali a napsali o "životě v pravdě". Ačkoliv však despekt k institucím spojuje "sluníčkáře" s nyní převažujícími antisystémovými směry, "život v pravdě" a život ve rvandě se přesto rozcházejí tak zásadně, jak jen lze. Rvanda činí lež, nejdrzejší a nejvíce do očí bijící, užitečným a účinným nástrojem boje o moc.

Pachatel se bez mrknutí oka převléká za oběť a s bědováním před televizními kamerami sám sebe teatrálně lituje. A funguje to - neboť pravda dávno přestala existovat, její pojem byl tribalizován. Co je dobré pro okamžitý zájem politického kmene, je považováno za vhodné a přijatelné. Kdokoliv řekne něco jiného, je zkrátka nepřítel, jemuž se z principu nevěří. Tím byl pojem pravdy dokonale vyřízen.

Proto ve rvandě nakonec rozhoduje jediný parametr: Kdo má větší klacek. Mediální impérium chrlí "naši pravdu" podle potřeby s kadencí rotačního kulometu, kmenoví či embedded "experti" spěchají s analýzou či diagnózou. Kdo z opozice nedokáže vážně míněný útok vést tak, aby okamžitě rozbil faktický mocenský monopol, nedosáhne zpravidla ničeho, nebo věci dokonce ještě zhorší. Po kopanci do rozkroku skončí na lopatkách a vypadá z turnaje.

Život ve rvandě se ani tak neřídí zásadou "Oko za oko, zub za zub", jako spíše "Za oko deset bulev, za zub tucet řezáků". V prostředí, kde panuje naprostá mocenská asymetrie, jde ovšem o vcelku logický výsledek konfliktu bez pravidel.

Rvanda, jak vidět, nepředstavuje žádný geografický pojem - pouze zdánlivě odkazuje na Afriku, zatímco se plně týká Střední Evropy. Je rozvinutím pozapomenuté normalizační kolektivní mentality - Aragonovy "Biafry ducha", do níž se český kolektivní sadomasochismus sám (byť vydatně pošťuchován ruskými službami) radostně navrací.

Otázky jsou nyní vlastně jen dvě: Jak až daleko proces zajde - a na koho publikum svalí vinu za závěrečnou katastrofu.

0
Vytisknout
10162

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2018