Stará bubenečská čistírna v roce 2018

19. 12. 2018 / Jan Molič

 "Částka získaná z podnájmu (2.444.590 Kč) značně převyšuje roční výši nájemného (242.405 Kč), kterou nájemce hradí HMP," píše se v loňské zprávě Magistrátu. My na podivné hospodaření provozovatele Staré čistírny v Bubenči, národní kulturní památky, upozorňujeme již od roku 2010. Tehdy jsme v rámci iniciativy "Zachraňme čistírnu" napsali spoustu článků (archiv webu naleznete na adrese http://staracistirna.webnode.cz). Na Magistrátu jsme také dojednali, že by čistírnu mohlo převzít Národní technické muzeum. Stačilo, kdyby tehdy NTM řeklo "ano" a stalo by se tak. Bohužel neřeklo.

Nechápu, proč Národní technické muzeum po Staré čistírně už dávno neskočilo. Viděli jste snad někde jinde stacionární parní stroje, které by byly doposud funkční? Na dole Mayrau u Kladna, v Příbrami na dole Vojtěch, v Ostravě na dole Michal nebo v Berlíně v muzeu Berliner Wasserbetriebe - tam všude je sice mají, jenže je už pohání vzduchový kompresor nebo elektromotor. Stará bubenečská čistírna je evropský unikát právě v tom, že tam se pára dosud vyrábí v původních kotlích. A navíc se nachází v Praze.

Bohužel od roku 2009 čistírnu provozuje "Továrna, z.ú". Budovu čistírny, která byla do té doby muzeem pražské kanalizace, od začátku využívá ryze ke komerčním pronájmům. Parní stroje už snad veřejnosti ani nepředvádí (leda při komerčních akcích, když to klient zaplatí). Muzejní sbírky, budované do roku 2009, byly rozprodány. Máme o tom dokumenty. Původní knihovna technické literatury už neexistuje. Neexistuje ani původní hodnotná expozice. Zato vznikla kavárna, venkovní bar a zážitková turistika - věci, které čistírnu lépe prodávají klientům, ale nedělají z ní muzeum. Objekt sám je v podstatě v téže podobě jako byl roku 2009, snad vyjma "rekonstrukce místnosti kalových čerpadel" (které byly natřeny, aby se neřeklo).

Kde je vidět cca 20 milionů korun, které od roku 2009 "Továrna" zřejmě vydělala, a které jí smlouva s MHMP ukládá reinvestovat do objektu čistírny? Že by tolik stála oranžová plachta, která zakrývá prorezlou střechu? Je smutné, že s výdělky přes 2 miliony korun ročně se "Továrna, z.ú" nezmohla ani na základní antikorozní nátěr.

Počínání "Továrny, z.ú", která nahradila původní "Ekotechnické muzeum, o.p.s.", jsme kritizovali již v roce 2011. Teprve loni, v roce 2017, si Magistrát všiml, že asi máme pravdu. Magistrát zadal vypracovat studii celkové revitalizace areálu čistírny firmě SGL PROJEKT, s.r.o. (mimochodem, té samé, která se podílela na Čapím hnízdě). Od té doby věc zřejmě zase nějak usnula. Fotografie z dneška dokládá, že předvánoční komerční akce v čistírně běží dál. Každá taková přináší "Továrně, z.ú." dalších 100.000 Kč.

Apeluji proto znovu na Národní technické muzeum, potažmo jeho ředitele Karla Ksandra: prosím získejte Starou čistírnu pod správu NTM! Magistrát donedávna k takové změně provozovatele neměl vůbec žádných námitek. NTM by dostalo téměř zadarmo jedinečnou interaktivní expozici, která si na svůj provoz evidentně dovede vydělat. Vyřešte prosím situaci v čistírně, tato památka si to zaslouží!

Jan Molič o případu napsal kontextový článek v roce 2012, viz níže:



Jak ukrást muzeum?

"Śéf to ví, i šéfa šéf to ví. I šéfa šéfa šéf - ten to taky ví," zpívá se ve filmu Kouř. Dovolil jsem si ho citovat, neboť perfektně vystihuje stav, kdy lidé svým mlčením nebo rezignací umožňují zachovávat nedobrý status quo. Jestliže se rozhodnete něco udělat ke zlepšení stavu, pak máte například možnost, vynést část špíny na světlo. Tu špínu vynášíme, obrazně řečeno, přímo z kanálu - kauza se totiž týká Staré kanalizační čistírny v Praze - Bubenči.

Nepředpokládám sice, že Stará čistírna, potažmo malé muzeum v ní, by vás mohlo zajímat. Přesto by mohlo. Kauza totiž připomíná poměry v celé ČR, byť v menším měřítku. Ukazuje se, jak obtížné je vyměnit dva lidi z vedení tohoto malého muzea (natož chtít potom vyměnit vysoké politiky!? Absurdní.) A také se ukazuje, jak lidé, jichž se věc týká, se ani neodváží podepsat petici - a přitom jde jen o to malé muzeum.

Ale zpět. Nejprve bych přiblížil, co Stará čistírna vlastně je. Vraťme se tedy až do konce 19. století, kdy Praha ještě neměla pořádnou kanalizaci. Pár desítek kilometrů stok sice existovalo, ale postupně dosluhovaly a hygienická situace ve městě se stávala neúnosnou. Teprve roku 1884 byla vypsána projektová soutěž na stavbu ucelené kanalizace. Následovalo však ještě deset let rozepří, než stavba započala. Češi se nemohli shodnout, který projekt je lepší. Musel kvůli tomu dokonce přijet až z Anglie Ing. W. H. Lindley, jenž samozřejmě předložil projekt vlastní. A od té doby se pražské kanalizaci říká Lindleyova.

Součástí Lindleyova projektu byla čistírna odpadních vod v Bubenči. Fungovala mezi léty 1906 až 1967. A co je důležité? Dodnes se zachovala téměř v autentické podobě. Připadáte si v ní, jako byste se vrátili do doby, kdy se věci ještě dělaly kvalitně, a dokonce i kanály byly stavěny s důrazem na krásu. Zajděte se tam podívat, je to opravdu obdivuhodné dílo, nejen po technické stránce!

Muzeum

Čistírna po ukončení provozu chátrala. Zpustlou ji v 80. letech objevili nadšenci, kteří skrze dveře kotelny spatřili parní stroje a okamžitě dostali nápad, uvést je do chodu. Pamětníci vzpomínají, jak si potom vždy koupili uhlí a šli si pro radost zatopit do kotlů a stroje roztočit. Další a další nadšenci se přidávali. Vynosili centimetrové nánosy holubinců a špíny, z podzemí odstranili tuny bahna a provedli řadu stavebních úprav. Vše s cílem, vybudovat v čistírně muzeum kanalizace. V roce 1992 proto vznikla nadace Ekotechnické museum, která se roku 1996 změnila na Ekotechnické museum, o.p.s. a to se otevřelo veřejnosti.

Začalo se provádět podzemím. Budovala se sbírka exponátů okolo čistírenství a parních strojů. Vznikala technická knihovna. Začala fungovat dílna na opravu parních strojů, která sloužila jak pro potřeby čistírenských parních strojů, tak k restaurování těch dovezených odjinud (představovala pro muzeum zdroj příjmů). Dále byla vytvořena expozice hygienického mobiliáře a muzeum začalo pořádat pravidelné akce pro veřejnost. Jarní Odemykání a podzimní Zamykání kanálů se postupem času stalo téměř kultovní.

Revoluce I

Až do roku 2008 muzeum fungovalo na dobrovolnické bázi. Jediným zaměstnancem byl ředitel, Ing. Jan Palas. Ten dal spoustu věcí dohromady, ale v pozdějším období mu lidé vyčítali, že muzeum stagnuje. Svým přístupem si také znesvářil mnoho dobrovolníků, kteří se na opravách čistírny podíleli v 80. a 90. letech. Také kvůli dalším nedostatkům byl nakonec odvolán a čistírna hledala nového ředitele.

Mimochodem, poprvé se na scéně objevuje Ing. Zdeněk Bruna. Neúspěšně ho za ředitele prosazovala členka správní rady, Ing. Šárka Jiroušková. Složení správní rady se poté několikrát změnilo; Jiroušková odešla a dostal se do ní Ing. Tomáš Novák, který do muzea přivedl svého známého, Tomáše Věžníka, coby marketingového poradce.

Do října roku 2009 vedl čistírnu Martin Holota, strojník a restaurátor. Neměl ale oficiální titul ředitele.

Revoluce II

Vzpomínáte si na akci Labyrint světla, která probíhala v létě 2009? Sice značně rozšířila povědomí o čistírně, ale mnoho financí muzeu nepřinesla. Neoficiální ředitel Holota byl proto kritizován, čehož využili Věžník s Brunou, aby ho zdiskreditovali a vyhodili.

Věžník se stal novým ředitelem. Přišel s velkými plány. Chtěl čistírnu pozvednout na úroveň pražské ZOO, shlížeje se přitom v Petru Fejkovi. Vyžádal si od lidí seznam nápadů, které by kdo chtěl v muzeu realizovat. Vypadalo to, že se do vedení dostal schopný člověk, který nápady rychle uvede do praxe. Byli jsme nadšeni.

(Chtěli jsme například: otevření nové expozice modelů parních strojů, expozice "Práce s cihlou", zprovoznění česlí, rozhýbání kalových pump a čerpadel, kroužky pro děti se zaměřením na ekologii, rozšíření prohlídkových tras, občerstvení v pokladně, nová trička a suvenýry s logem muzea, nové informační tabule a šipky k muzeu, spolupráce s divadelními spolky, zážitkovou turistiku a mnoho dalšího.)

Vzápětí jsme museli podepsat dohody o mlčenlivosti. Prý proto, aby se do budoucna zamezilo očerňování práce nového vedení muzea.

Na podzim 2009 nás Věžník obeznámil s prvním počinem, který muzeu přinese velké peníze: výstavou dinosaurů. Psal na tabuli hezká čísla a mluvil o obrovském zisku. Návštěvníků prý bude tolik, že se do muzea nevejdou. Prosazoval kvůli nim zbudování parkoviště vedle čistírny (v místech, kde měl původně stát nový depozitář).

Za tři měsíce se ukázalo, že partner, jenž měl výstavu dinosaurů realizovat, byl podvodník. Nikdo ze správní rady si to neprověřil. A tak z původních plánů bylo realizováno jen to parkoviště.

Aby se muzeum dostalo z červených čísel, začal Věžník organizovat jednu komerční akci za druhou. Obhajoval svůj postup jako jedinou možnost pro přežití muzea. Nutno podotknout, že za předchozího ředitele Palase se též konaly komerční akce, ale ne s takovou intenzitou.

Rozprodej exponátů

Nové vedení začalo rozprodávat exponáty, které byly deponovány na pozemku čistírny. Argumentováno bylo tím, že muzeum nyní potřebuje každou korunu. Paradoxně mnohé exponáty přitom Věžník prohlásil za bezcenný šrot, který kazí pohled na pozemek při komerčních akcích. Několik exponátů dokonce skončilo ve sběru či se jich muzeum zbavilo za cenu železa! Bohužel neexistoval soupis, neboť sbírka byla vytvářena porůznu nadšeneckým způsobem, takže jediným důkazem je už jen lidská paměť, pár fotografií a co se týče odprodejů, pak několik smluv, které "vytekly" na web. Důležitý je výsledek: "bezcenný šrot" byl prodán za částku skoro milion korun a místo depozitáře pro exponáty získala čistírna parkoviště, které bývá zaplněno jen a právě při komerčních akcích...

Spolupráce probíhala hlavně s brněnskou firmou FORMER, která odkoupila nebo deponovala většinu exponátů. O exponáty je tak sice dobře postaráno, avšak otázkou zůstává, do jaké míry se má muzeum zbavovat svých sbírek? Prodej a výměna několika kusů je běžná věc, jenže kompletní rozchvácení sbírky lze nazvat spíše "rozvoj muzejní činnosti" po česku.

(Mezi exponáty patřily například: kalové míchadlo, silniční válce, parní lokomobily, několik parních strojů, Praga RN, parní oračka a dále materiál pro opravu parních strojů, náhradní díly, kožené řemeny a další. Parní válec Škoda, jehož opravou se vedení nyní chlubí, je kapitola sama o sobě...)

Vnitřní konflikty a správní rada


Nejen rozprodej exponátů zapříčiňoval neshody. Na jedné straně byla snaha zachovat původní ráz čistírny (využít co nejvíce její autenticity), na druhé straně snaha ji komercializovat a udělat z ní zábavní centrum. Zachování původního rázu prosazoval především člen správní rady Filip Kotouček. Zbylí členové stáli za ředitelem Věžníkem a jeho stylem, který nejlépe dokumentuje video ze Zamykání kanálů 2010:


Na jaře 2010 se situace vyhrotila. Věžník podal na Kotoučka trestní oznámení za ublížení na zdraví. Sice se neprokázalo, ale tendence dostat Kotoučka pryč z muzea přetrvávala. Nutno podotknout, že ačkoli se Kotouček podílel jak na vyhození předchozího ředitele Palase, tak doporučil Nováka do správní rady a potažmo dostal do muzea i ředitele Věžníka, později byl s nimi v rozporu.

V květnu 2010 shledala správní rada, že už není vůbec usnášeníschopná. Celá proto odstoupila a navrhla za sebe náhradu. Jak to dopadlo? Nová rada byla ustavena ve složení: Ing. Jiří Müller (předseda Klubu přátel staré čistírny), Zuzana Slancová (organizátorka Bienále výtvarných forem v čistírně), Ing. Václav Jandáček (historik, statik a aktivní člen Klubu za starou Prahu). Nedopadlo to tedy zle.

Bohužel, vzápětí se ukázalo, že proces obměny SR byl neplatný, takže stará správní rada přestala existovat a nová nebyla uznána. Jandáček proto podal prohlášení, že dokud nebude členem řádné SR, nechce logicky vykonávat funkci jejího člena.

Muzeum od léta do Vánoc bylo vedeno pouze Věžníkem a Brunou. Ačkoli nová SR byla o Vánocích uznána, vypadl z ní - Jandáček. Využito bylo jeho prohlášení z léta, kterým se měl definitivně vzdát členství. Na webu se však objevily e-maily, které dokládají, že to byl záměr. Není se čemu divit, Jandáček jako jediný do všeho šťoural.

Večírky

Některé komerční akce byly opravdu ve velkém stylu, vizte třeba http://www.zachranmecistirnu.cz/news/sokujici-video-z-rautu/

Správní rada proto dostala několik stížností, zda by mohla vedení muzea přimět k jinému směřování. Jediný, kdo na stížnosti zareagoval, byl Ing. Jandáček (načež správní rada přestala existovat). Následující správní rada již je poplatná současnému vedení.

"Vyteklé" informace

Jelikož jsme poměry nadále kritizovali, postupně jsme se stali nevhodnými osobami, takže od podzimu 2010 do jara 2011 jsme vývoj sledovali už jen z povzdálí. Neměli jsme v ruce nic, co by šlo použít ke zlepšení situace.

Naštěstí se na webu objevilo několik archivů interních dokumentů a e-mailů vedení čistírny. Vyplývalo z nich také, že se chystá fúze. Původní neziskovka se měla sloučit s nově založenou (v jejímž čele stál Bruna s Věžníkem). Materiály se brzy rozšířily a konala se kvůli nim schůze Klubu přátel staré čistírny. Bylo evidentní, že vedení muzea jde o získání úplného vlivu v čistírně (eliminaci práva zakladatele neziskovky měnit správní radu a odvolávat ředitele).

Na základě materiálů jsme dali dohromady stránky iniciativy Zachraňme čistírnu a díky Martinu Kadrmanovi z asociace ASORKD se kauzu podařilo medializovat.

Magistrát a údajný finanční stop stav

S uniklými materiály jsme se vypravili na Magistrát, jenž je vlastníkem čistírny. Poukazovali jsme na neplnění statutu muzea. Ten ukládá vytvářet sbírky (nikoli je rozprodávat), vytvářet expozice (jediná expozice v té době byla zděděna po předchozím vedení a byla okleštěna a přestěhována na nevhodné místo), budovat technickou knihovnu (pár zbylých svazků nestojí ani za řeč), budovat expozici parních strojů (čistírenské stroje jsou nedílnou součástí budovy, nikoli expozicí), na neplnění nájemní smlouvy s Magistrátem, která ukládá reinvestovat zisky z komerční činnosti pouze do oprav, provozu, údržby a technického zhodnocení předmětu nájmu.

Magistrát začal věc prošetřovat a z vlastního popudu vyhlásil stop stav komerční činnosti v čistírně, dokud se kauza nedořeší (důkaz o tom ale nemáme).

Co na to vedení muzea? Rozpoutalo kampaň na svou podporu. Především od svých obchodních partnerů si nechalo posílat dopisy, vyjadřující pozitivní zkušenosti s profesionálním přístupem (jak by ne!) a uveřejňovalo je na webu. Šířilo také informace o tom, že kvůli stop-stavu "do 14 dní zbankrotuje"!

Kotelní deník však dosvědčí, že se v čistírně stroje točily i v období stop-stavu, a tudíž se tam konaly komerční akce dál (stroje při nich slouží jako dekorace). Údajný stop-stav aspoň posloužil jako záminka ke zrušení hned několika akcí pro veřejnost. Nenašlo se totiž ani pár desítek tisíc...

Fúze a konečné ovládnutí čistírny

Vše vyvrcholilo na podzim 2011 dokončením projektu fúze. Z původní neziskovky se stala jiná, plně kontrolovaná současným vedením muzea a s vágně definovanou činností. Ekotechnické museum, o.p.s. nahradila téměř rodinná firma, založená Věžníkem a Brunou. Chytře ji pojmenovali Muzeum stará čistírna, o.p.s. Na oficiálním webu čistírny nebylo o fúzi napsáno jediné slovo až do doby, než jsme o ní informovali na webu iniciativy.

Mimochodem, Bruna v celé kauze sehrál klíčovou roli. Nikdy se nezapojoval do žádných konfliktů, přesto stál v pozadí všeho, počínaje vyhozením ředitele Palase, konče fúzí. Nyní je předsedou správní rady. Lze říci, že on je faktickým ředitelem čistírny, nikoli Věžník, neboť jeho podpis byl vždy rozhodující. Bruna má u sebe také podstatné dokumenty o muzeu, takže kdyby ho náhodou chtěl někdo vyhodit (a že se o to svého času Novák pokoušel)? Třeba by se ty dokumenty někde ztratily.

Výzva na závěr

 

Čistírna má větší potenciál, než aby byla provozována jen jako prostor k pronájmům. Lze to. Dokládají to třeba Solvayovy lomy, důl Michal nebo Toulcův dvůr.

Chtěl bych vyzvat novináře i veřejnost, ať se zeptají odborníků, co si myslí o situaci v muzeu a třeba napíší lepší (a vyváženější) články než já!

Informace může poskytnout například bývalý ředitel Jan Palas, který zná v čistírně každý centimetr. Zeptat se můžete pana Jaroslava Jáska z Muzea pražského vodárenství. Své stanovisko vám (možná) sdělí pan Václav Jandáček, ačkoli ho krátké působení ve správní radě znechutilo natolik, že už s muzeem nechce být spojován. Možná něco dostanete z Michala Bednáře či Martina Holoty z firmy FORMER, i když asi stále úzce spolupracují s vedením muzea (snad budou ochotni aspoň říct něco ke špatnému stavu parních strojů, které jsou opravovány jen v nejnutnější míře). Pan Zdeněk Bauer, zakladatel původní neziskovky, jistě také ví své. Mnohé mohou objasnit lidé z výtopny Zlíchov, kteří se dříve podíleli na opravách čistírny a jejích parních strojů. A nakonec iniciativa Zachraňme čistírnu může poskytnout uniklé materiály, které nehodláme volně publikovat, neboť by to vedlo ke zbytečným trestním oznámením.

A jaké je řešení? Dostat čistírnu pod správu zavedené organizace (NTM, Muzea hl. m. Prahy, aj.) Není to nejlepší, ale argument, že jedině neziskovka na provoz muzea dokáže vydělat, neobstojí při pohledu na její výroční zprávy a "muzejní činnost". Mnozí lidé se dále obávají zájmu developerů, pokud by byla smlouva vypovězena - především proto je potřeba věc medializovat. Ostatně, podle zlých jazyků Věžník plánoval přeměnu čistírny na kanceláře či lofty, což překazilo vyhlášení čistírny národní kulturní památkou.

Na konci filmu Kouř se skanduje: Má to cenu! Má to cenu! - Má to cenu? Má to cenu. (aspoň trochu)


0
Vytisknout
2511

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2018