Terapie obětí ISIS v iráckém Kurdistánu

29. 8. 2019 / Kateřina Duchoňová

čas čtení 4 minuty

Péče o duševní zdraví v Iráku je stále na zcela nedostatečné úrovni, potřeba je přitom veliká, desítky tisíc lidí stále žijí v uprchlických táborech v okolí Duhoku. Sami říkají, že jsou uprchlíky ve své vlastní zemi a nemají se kam vrátit. Vlastně ani oficiálně uprchlíky nejsou, přesněji jsou vnitřními vysídlenci. Jejich města a vesnice byla zničena nebo jsou pro ně i v současnosti životu nebezpečná. Válkou ale nejsou poznamenáni jen oni, podepsala se i na dalších obyvatelích Iráku. 

V uprchlickém táboře, kam jsme dorazili, je podle jeho správce 8000 lidí, převážně jezídů. Původně zde žilo kolem 200 rodin, které uprchly před terorem Islámského státu; od roku 2015 zde žije více než 1700 rodin. Nemají valné vyhlídky do budoucna, žijí ve velmi jednoduchých obydlích typu Unimo buněk. Provizorní přístřešky se táhnou do dálky pouštní krajinou, téměř nikde není stín a teplota se blíží 47 stupňům Celsia. Elektřina je většinou dostupná jen na tři hodiny denně. Také přístup k vodě není dostatečný, pracovních příležitostí není mnoho a často chybí i základní léky.

Někteří lidé jsou těžce nemocní, trpí také onkologickými onemocněními, a jsou samozřejmě hluboce poznamenáni také psychicky. Do rodin se vrátily ženy a děti ze zajetí ISIS. Ženy, které byly zotročené, zneužívané, mučené, někdy bojovníkům Islámského státu porodily děti. Ani dětem se traumata nevyhnula. O některých rodinných příslušnících se dosud neví - ze zajatectví ISIS se jednoduše nevrátili.

Během nadvlády takzvaného Islámského státu byli pronásledováni a zabíjeni také členové dalších minoritních náboženství jako křesťané, mandejci, šabakové, feylis a další. Masivní pronásledování začalo svržením Saddáma Husajna v roce 2003 a zesílilo od roku 2007 až do porážky ISIS. Ale ani dnes ale nejsou jezídi v bezpečí. Mnoho žen se ocitlo v pozici sexuálních otrokyň, děti byly zneužity k boji. Jedna z místních terapeutek nám popisovala, že se jí jezídské ženy svěřovaly s tím, že byly brutálně znásilňované a fyzicky trestané. Často denně. Pokud se pokusily uprchnout, tak byly trestány krutým bitím nebo hromadným znásilněním.

V táborech pro vnitřní vysídlence kolem Duhoku je dle odhadů více než 1 200 000 lidí. Pro tyto lidi zde existuje pouze jedno centrum psychosociální pomoci pro přeživší zajatce ISIS. Je zaměřené na ženy a děti. Kromě lékařů jsou zde jen tři psychologové, jedna psychoterapeutka a čtyři psychosociální pracovníci. Centrum slouží nejen jezídským ženám a dětem, ale i muslimským a křesťanským obětem Islámského státu.

Během naší návštěvy jsme zprostředkovaně přes místní terapeutku mluvili s 15letou slečnou, k terapeutce měla velkou důvěru, do centra jezdila pravidelně každý týden, byla ráda, že se někomu může svěřit. Před rodinou a komunitou se tyto dívky a ženy často cítí zahanbené. Společnost je stále silně patriarchální, zneužití svých žen může brát jako ztrátu své cti a není zde také úplně zvykem mluvit otevřeně o svých pocitech. Tady v centru pro přeživší tu možnost má. Když svou bolest nedokáže vyjádřit slovy, tak jí pomáhá malování obrazů v rámci arteterapie. Někdy s ní terapeuti pracují individuálně a někdy absolvuje i skupinová sezení s dalšími ženami, vzájemně sdílí svá traumata a snaží se najít cestu k dalšímu životu. Centrum pro přeživší má pro ni velkou hodnotu. Jen psychoterapeutů by mělo být na tak velký počet traumatizovaných lidí více, a to nejen v iráckém Kurdistánu.






0
Vytisknout
8543

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2019