Kope si česká novinářská obec svůj vlastní hrob?

3. 6. 2019 / Daniel Veselý

Reakce českých novinářů a komentátorů na zatčení Juliana Assangeho a absurdní žalobu Trumpovy vlády, která se opírá prehistorický zákon o špionáži, je podle mého soudu ilustrativním příkladem ideologické předpojatosti českých intelektuálních elit. No, abychom byli přesní – ony reakce jsou buďto trapným mlčením anebo maně skrývanou radostí; prozatím žádný vlivný žurnalista, pokud je mi známo, otevřeně neodsoudil agresivní útok Trumpova Bílého domu na svobodu slova. Ať tak či onak, postoj českých novinářů a médií ke kauze WikiLeaks charakterizují neznalost věci, intelektuální lenost či rovnou ideologická servilita neslučitelná s poctivou novinařinou.

Vždy mne bude fascinovat zápal, s nímž tuzemští novináři bojovali za základní svobody svých kolegů perzekuovaných jednou Ruskou federací, podruhé Čínou a potřetí jinou říší zla, jako by snad záleželo pouze na jejich osudu. Ono je ostatně velice pohodlné a alibistické vyjadřovat pobouření nad bědným stavem lidských práv v zemích, kde nemůžeme prakticky nic změnit. Je přitom trochu paradoxní, že jsme vždy chovali v patřičné úctě odvážné disidenty, kteří čelili sovětské tyranii; proč tedy nebereme vážně ty, kteří se stali obětí politického systému, v němž sami žijeme? Žijeme zde přece od pradávných časů, kdy totéž pokrytectví pranýřovalo tradiční náboženství v podobenství o třísce v oku bratra a břevnu v oku svém. Je proto nehumánní bagatelizovat nebo schvalovat perzekuci, ba dokonce i mučení někoho, s kým se v řadě ohledů neshodneme.

Dalším paradoxem je skutečnost, že WikiLeaks na rozdíl od tuzemských Assangeho kritiků zveřejnily skutečně výbušné materiály o zločinné podstatě a korupci kremelského režimu. Zatímco v tomto případě hovoříme o prokázaných faktech, povědomí o povaze a rozsahu údajné spolupráce mezi Putinovou vládou a WikiLeaks čerpáme pouze od tajných služeb, které nejsou zrovna důvěryhodnými informačními zdroji – třebaže tyto vazby vyloučit nemůžeme.

Realizace tohoto úsilí je náročnější, leč účinnější v našich podmínkách, kde můžeme nahlodat poslušný souhlas s trestáním oficiálních nepřátel zhoubného mocenského systému, jehož tváří se namísto uhlazené elegance stal nehorázný trumpismus, jenž svými stupidními politickými opatřeními prohlubuje dvě zásadní globální hrozby, tedy klimatické změny a jaderný konflikt - a bez nadsázky hazarduje s přežitím lidstva.

Náš novinářský stav, který dílem Trumpově vládě spílá, dílem ji podporuje, se patrně domnívá, že ve Spojených státech ještě fungují demokratické mechanismy, a nikoliv zdiskreditovaná plutokracie, a to nezávisle na demokratické či republikánské vládě. Liberální tábor se utěšuje nadějí, že demokraté v příštím roce ovládnou Bílý dům, a noční můra trumpismu konečně pomine. Jenže tato naděje může být jen pouhou iluzí, neboť Donald Trump má navzdory svým hrozivým excesům slušně nakročeno k tomu, aby bitvu o Oválnou pracovnu opět vyhrál. Z neopominutelné míry je to dáno do nebe volající nekompetentností Demokratické strany, jež pravděpodobně opět vsadí na mizerného kandidáta, protože se nepoučila ze svých osudových chyb a přehmatů, a nedokázala se vymanit z područí velkého byznysu, jehož zájmy se povážlivě liší od potřeb běžných Američanů. 

Jenže všechny tyto a další skutečnosti jsou zjevně mimo rozlišovací schopnosti značné části českého novinářského cechu, který se, ať už ze zbabělosti nebo z horlivosti, spíše soustředí na skutečné a údajné přečiny Juliana Assangeho. Ovšem ruku na srdce, kdo z nás by si zachoval jasný úsudek, kdyby se musel ze strachu před extradicí do Spojených států (sic!) ukrývat na jednom místě sedm let? A další obvinění, vznesená v minulosti proti Assangemu, by měla být vyšetřena nezávisle na kauze WikiLeaks.

Assangeho zatčení a možné vydání do Spojených států, kde mu hrozí doživotní trest, odsuzují jak přední lidskoprávní organizace, tak americký mediální mainstream, protože v ohrožení se ocitá první dodatek americké ústavy, potažmo nezávislost novinářské práce. Tuzemská mediální scéna má spíše tendence tlumočit postoje Trumpova kabinetu a zpochybňovat morální integritu zakladatele WikiLeaks. Nikdy jsem neměl valné mínění o kvalitách tuzemské mediální scény, ale kauza Assange o ní vypovídá víc, než by bylo zdrávo. V sázce jsou přece i osobní svobody českých novinářů, a je kupodivu, že si to tito lidé neuvědomují.

0
Vytisknout
4112

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2019