Guinea, dobrovolníci a adopce na dálku

4. 6. 2019 / Kateřina Duchoňová

Obr.č.1,2,3,8,9 (volný čas dětí) Momentky z ulice nedaleko našeho domu ve čtvrti Dixinn guinejského hlavního města Conakry, kde jsme byli během Help Campu ubytovaní u kapitána Bangoury a jeho rodiny. Během odpolední procházky druhý den po příjezdu jsme všude v ulicích viděli spoustu dětí, které na nás nadšeně volaly, mávaly a chtěly se fotit, rády si potom i fotky ve fotoaparátu prohlížely. Vzhledem k tomu, že je v Guineji jen zřídkakdy k vidění běloch, pokřikovaly na nás většinou „fotte“, což je právě v místním jazyce označení pro člověka bílé pleti, dotýkaly se naší kůže a někdy měly i snahu ji škrábat, aby se přesvědčily, že je opravdu pravá a není to jen bílý nátěr, podivovaly se i nad našimi rovnými a světlejšími vlasy, během focení mi i jeden vlas tajně vytrhly a s údivem si ho předávaly jako exotickou kořist.

Bohužel děti v Guineji nemají k dispozici hračky, na jaké jsme zvyklí z Evropy, ke hraní jim často slouží napodobeniny autíček z plechovky od sardinek či Coca Coly - nebo si také rády hrají s pneumatikami. Většina z nich také nemá možnost vzhledem ke špatné finanční situaci rodiny navštěvovat školu, kromě her na ulici tráví hodně času domácími pracemi a starostí o mladší sourozence. Děti také pomáhají s prací na domácích políčkách a prodávají potom u cest vypěstované plodiny.

Obr. č. 4, 5 ,10 (Ze života dobrovolníka) První fotografie je z návštěvy rodiny našeho afrického koordinátora Aboubacara, který má na starosti děti z adopce na dálku ve čtvrti Cosa, byl to náš první výjezd do vzdálenější čtvrti Conakry po nepokojích vypuklých po prezidentských volbách. Na ulicích byly ještě známky proběhlých pouličních bojů, ale v Aboubacarově rodině bylo veselo a čekalo na nás na uvítanou jedno z tradičních guinejských jídel- rýže s arašídovou omáčkou. Během jídla kolem pobíhala spousta dětí z jeho čtyř manželství. V Guineji ještě v některých rodinách přetrvává tradice polygamie, i když mladší generace se z ní snaží vymanit, a tak se dobrovolnice Eva a Lenka nechaly zvěčnit s Aboubacarovou první a čtvrtou manželkou a nahradily tak zbývající dvě ženy. Na druhé a třetí fotce jsem zachycena během focení s dětmi z adopce ve městě Dubreka, za objektivem fotoaparátu je další africký dobrovolník a koordinátor rozvojových projektů Lamine, i přesto, že je sám ve velmi tíživé sociální situaci a stará se jako nejstarší bratr o početnou rodinu po smrti svých rodičů se obětavě a houževnatě zapojoval do zdokumentování dětí v adopci na dálku a doprovázel nás na našich cestách. 

Obr. č. 6,7,11 (Vzdělávání dětí) Na prvním obrázku je chlapec z projektu adopce na dálku z venkovské oblasti Bondabon na okraji Dubreky, kam jsme dojeli asi po dvou hodinách cesty taxíkem z hlavního města Conakry. Před městem jsme museli projet checkpointem, ale potom se nám otevřel výhled do nádherné krajiny. Po červených prašných cestách přecházely ženy s nákladem na hlavách a kolem pobíhaly děti, učitelé z Bondabonu shromáždili děti z projektu na prostranství uprostřed vsi nedaleko mešity, donesli jim papíry, tužky a pastelky a děti se s velkou vervou pustily do psaní dopisů a kreslení obrázků pro české „adoptivní“ rodiče, kteří jim umožňují získat přístup ke vzdělání. Dětem z prvních ročníků školy, kteří ještě psaní ve francouzštině příliš neovládají, někdy napovídali starší kamarádi, rodiče většinou zvědavě přihlíželi, ale zapojit se nemohli, protože většina z nich je negramotných. Druhá fotografie je z vesnice Menyi ve vnitrozemí nedaleko Kindie, holčička vyvolaná k tabuli nám během návštěvy předváděla znalost francouzských slovíček a pojmenovávala obrázky na tabuli. Pro děti je důležité naučit se francouzštinu jako úřední jazyk, v Guineji je mnoho rozdílných jazyků podle jednotlivých etnických skupin.

Nejpočetněji jsou zastoupeni Fulbové, Soussu a Malinke, děti zvláště na venkově znají z rodiny jen tyto místní jazyky a na úřadech nebo u lékaře by se nemusely domluvit. Na poslední fotce jsou děti spolu s výše zmíněným místním koordinátorem a dobrovolníkem Laminem před školní tabulí v Dubrece.

Cesta byla uspořádána v rámci organizace Wontanara, v České republice známé především projekty adopcí afrických dětí na dálku.

Článek byl publikován na portálu Hedvábná stezka

obr. 1

obr. 2                                                                                     

obr. 3

obr. 4

obr. 5         

obr. 7