Co je to křesťanská společnost

4. 6. 2019 / Boris Cvek

Papež František se v Rumunsku omluvil Romům za diskriminaci. Hlava katolické církve se na konci druhé dekády dvacátého prvního století omlouvá za minulost. Z hlediska hodnot evangelia je jistě nutné se omluvit, neboť fungování společnosti v minulosti bylo založené na útlaku.

Ale, a to je paradox, byla to většinově křesťanská společnost. Společnost, ve která měla vrchnost větší práva než poddaní, byla většinově křesťanská společnost. Dokonce velkou část vrchnosti tvořil právě klérus (tzv. první stav ve Francii). Jak je to možné? Jak je možné, že ve většinově křesťanské společnosti byli lidé třeba i pronásledováni za svou víru? Jak je možné, že ve většinově křesťanské společnosti se vedly tzv. náboženské války nebo křížové výpravy?

Vezměme si vraždění hugenotů za Bartolomějské noci. Představte si, že by dnes bylo zavražděno několik tisíc protestantů (tehdejší odhady jsou 5 až 30 tisíc). Tehdy po Bartolomějské noci nechal papež sloužit Te Deum jako díkůvzdání Bohu za onen masakr. A francouzský stát? Masakr se odehrál na přání francouzského krále. Jak je to možné? To je přece naprosto proti evangeliu. Přitom nejde o žádnou výjimku. Neustálé vzájemné vraždění se odehrávalo běžně všude v tzv. křesťanské Evropě, a to dávno před reformací.

Navzdory naivním představám Alexandra Vondry o tom, že by bylo žádoucí vrátit se k renesanční Itálii jako k ideálu svobodného společenství, v němž konkurence mezi jednotlivými městy plodila génie, italské dějiny městských států jsou dějiny těch nejcyničtějších a prakticky nepřetržitých válek, v nichž vystupovali papežové jako vojevůdci (zmiňme Julia II.). Dantovo Peklo je těchto válek plné. A evropští géniové samozřejmě nebyli plodem těchto válek, naopak průmyslovou a vědeckou revoluci máme spojeny s poměrně stabilními, centralizovanými státy Anglie a Francie 18. a 19. století.

Ale zpět ke křesťanské společnosti a křesťanskému státu. Je stát křesťanský podle toho, kolik je v něm křesťanů, nebo podle toho, nakolik dbá na ty nejzákladnější evangelní hodnoty, tedy rovnost lidí, ochrana slabých, náboženství jako svobodná volba? Paradoxně k evangelním hodnotám naši evropskou civilizaci dotlačili především osvícenci, pokrokáři, kteří byli velmi často ateisty, levičáky, antiklerikály. Z hlediska evangelia to není ale až zas tam moc překvapivé, neboť Ježíš byl právě kněžími nenáviděn nejvíce. A z jejich pohledu byl rouhač a neznaboh, proto také musel být umučen.

Závěrem je nutno říci, že z hlediska evangelních hodnot je současná společnost západní Evropy, byť v ní křesťanů stále ubývá, mnohem dokonalejší a správnější společností, než byly společnosti za dob vlády králů a kléru s drtivou většinou obyvatel, hlásících se ke křesťanské víře. Proto také dává smysl to, co dělá papež ve 21. století, který se omlouvá za minulost ve jménu evangelních hodnot. Mluví jazykem, který vyznávají evropské státy pod tlakem emancipačního příběhu posledních staletí. Dnes už není myslitelné, aby papež nechal sloužit Te Deum z radosti nad masovou vraždou. Dnes v Evropské unii by takovou masovou vraždu státní orgány logicky vyšetřovaly jako trestný čin bez ohledu na to, jakého vyznání byly oběti.

 

 

0
Vytisknout
3270

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2019