Kousek nebe...

31. 5. 2019 / Richard F. Vlasák

čas čtení 4 minuty

Včera slavili křesťané po celém světě svátek Nanebevstoupení Páně, před pár dny nás opustil Jíra Stránský, spisovatel, skaut a sokol. Bratru Jírovi poděkování a pozdravení, nám ostatním kousek nebe.

Určitě jste to také zažili, den, kdy přes samou ocel oblohy nebylo vidět slunce, den pošmourný a nálada tak na staré desky a šálek kakaa. Den, kdy bývá člověku ouvej, i když čistě hmotně se mu vede docela fajn. Taková ta "depka", říkají mí vrstevníci a nemají na mysli chorobu ze seznamu nemocí Světové zdravotnické organizace.

Znám lidi, kteří nemají ani na to kakao a gramofonové desky by byly zbytečným luxusem; znám děti, které nemohou udělat domácí úkol ze školy, protože nemají na počítač. A měl jsem tu čest provázet jako učitel náboženství kluky z učňáku z Kaiserslauternu, dychtili a žíznili po doušce respektu, jak jelen po bystré vodě. Všichni toužíme po kousku nebe, každý po svém, chceme narovnat záda a v nejrůznější tísni poznat dotek slunce, dívat se zpříma a nohama rozkročenýma, jak nad jarní oranicí sedlák, sčítat dny příští.

Včera byl takový svátek napřimování páteří, pití doušků vody čisté. Pán Ježíš dokončil svou misi mezi námi lidmi na zemi a "udělal díru do nebe". "Díru do světa" měl za sebou už při svém narození, u čí kolébky se sejde diplomatická delegace a popeláři ( alá "Parabible"), že? A tu díru tam nechal i pro nás, pro dny s ocelovým nebem, chybějícím počítačem nebo nalamovaným sebevědomím. Potřebujeme vylézt na střechu "našich" lágrů a zanadávat na zlo. Nadechnout se. Na svátku Nanebevstoupení je totiž báječné, že naděje zmrtvýchvstání má koncovku ve dvojtečce.

Ježíš byl po čtyřicet dní od slavné neděle mezi svými učedníky, dělal z té bandy lidí chybujících, spolek vzájemné důvěry, pomoci i sebevědomí, zkrátka církev. A pak odešel do nebe, nemáme tedy jen naději znovuzrození, ale i naději pobývání v nebesích. Ne, nestane se z nás odborové sdružení počínajících kosmonautů, ale z každého z nás člověk mající naději, že bude v souladu se Stvořitelem, stvořením i se sebou samým. Protože na místě, kde Ježíš v bibli vysvětluje, co je nejdůležitější v životě, tedy milovat Pána Boha a bližního, ukotvuje to ve vědomí, že Kristus "sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé."

Tato výpověď o "vertikále", má svou přímou souvislost s "horizontálou" našich životů. Protože v nebi je trůn, a to máme připomínat vládcům, šéfům a nadřízeným. Jan Hus to nakousl jako první z teologů: nemusíme poslouchat své "vrchnosti". pokud se jich příkazy příčí naší důstojnosti, naší svobodě, našemu "občanství v nebesích". My totiž víme, že jednou přijde Pán soudit i ty "vrchnosti" a jak říká Jednota bratrská, protože oni měli moc život nám zde neztrpčovat, nám sloužit a třtiny nalomené nelámat, budu posuzovány obzvláště přísně. A běda každé vládě, která by chtěla nejsvětější chrám na světě, naše svědomí, bořit.

Vždy, když klečím u Večeře Páně, nebo při Otčenáši, vzdávám tak čest svému Pánu, protože jiných nemám a neuznávám. Napsal jsem, že zmrtvýchvstání má koncovku ve dvojtečce, je jen na nás, abychom za ni vložili přímou řeč myšlení, jednání a mluvení. Třeba jako Jíra.



0
Vytisknout
10017

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2019