Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Trumpovo snění o zhltnutí Kanady a úpadek americké soft power

13. 3. 2025 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

„Jediná věc, která má smysl, je, aby se Kanada stala naším milovaným padesátým prvním státem,“ řekl Donald Trump v souvislosti s celní „válkou“, kterou vede proti svému severnímu sousedovi. „Umělá dělicí čára, která byla před mnoha lety vytyčena, konečně zmizí,“ dodal. Podobně jako v řadě jiných případů, ani v tomto není jasné, zda jsou jeho výroky na sociálních sítích součástí promyšlené strategie nebo zmateným a v podstatě nahodilým vypuštěním jedné salvy pokusných balónků za druhou, s tím že konečná zahraničněpolitická linie se operativně upraví podle toho, který z nich se lépe uchytí.

Jako by si po návratu do Bílého domu Trump řekl, že když jsou jednou Spojené státy nejsilnější velmocí, je třeba toho využít, protože to tak nezůstane navždy. A od jeho nástupu do funkce se USA skutečně chovají v lecčem podobně jako evropská koloniální impéria druhé půlky 19. století. To znamená, že ke svým největším mocenským rivalům, což je ekonomicky Čína a z hlediska vojenského, zejména jaderného potenciálu, Rusko, přistupují relativně opatrně, a svou sílu prokazují zejména vůči těm, kteří jsou jednoznačně slabší. Na rozdíl od někdejších impérií však jsou jejich cílem zejména jejich nominální spojenci. Ti jsou všichni slabší než USA a na jejich vojenské ochraně ve větší či menší míře závislí. Zároveň v krátkodobém a patrně ani střednědobém horizontu nejsou schopni přijít s alternativou bezpečností architektury, jejímž pilířem byly (a jsou) Spojené státy.

V jistém ohledu to dává smysl: právě tyto státy jsou díky své závislosti na USA nuceny brát americké požadavky vážně. Trump ve svém uvažování podnikatele v realitách oprávněně zohledňuje význam síly. Zároveň však poněkud naivně promítá do světové politiky prostředí dravých byznysmenů, které svou samotnou povahou přeje sociopatům, jejichž bezohlednost a vyděračství budou nakonec i ti méně úspěšní spíš obdivovat. Prostředí mezinárodních vztahů je ovšem komplikovanější.

Po většinu 20. století se americká politická třída velmi dobře uvědomovala, že hegemonie je užitečnější než prostá dominance a pracovala na pozitivním obrazu Spojených států podporou americké soft power. Samozřejmě že ne vždy a všude se stejnou intenzitou, a ne vždy a všude se stejnými úspěchy – například v poválečné Francii mluvili s opovržením o kokakolonizaci nejen levicoví intelektuálové, ale americké převaze se bránil i konzervativní generál de Gaulle. Pozitivnímu a optimistickému obrazu Spojených států ve 21. století nejvíce ublížila válka v Iráku, a to nejen na globálním Jihu, ale také ve velké části Evropy. Trumpův přístup může ale vyvolávat ještě větší a široce založený odpor – aktuálně už to vidíme v Kanadě. Jeho cla na dovoz hliníku a oceli zase vyvolala reakci Evropské unie, a Trumpova přezíravost a silové jednání může vyvolat odpor dokonce i evropské nacionalistické pravice, byť by ideologicky byla Trumpovým přirozeným spojencem.

A v neposlední řadě, pokud se Evropa nebude moci nadále spoléhat na Spojené státy jako politického a ekonomického partnera, začne se nevyhnutelně poohlížet jinde. A podobně jako když Henry Kissinger a Richard Nixon chtěli v sedmdesátých letech oslabit pozice Sovětského svazu, navázali vztahy s Čínou, může začít pošilhávat na východ rovněž Evropská unie.