O zoufalství a euru

23. 8. 2023 / Boris Cvek

Jenže dějiny ukazují, že zažívá-li společnost takový pád, ztrácí i klidné uvažování a naopak se radikalizuje, hledá nepřítele, posunuje se do extrémních, destruktivních poloh. Jestliže pouhá fantazie o tom, jak se eurozóna hroutí pod tíhou řeckých problémů a jak česká babička platí na řecké rozmazlené lenochy, mohla před lety poměrně dramaticky snížit chuť veřejnosti po euro a po další integraci, nelze od budoucnosti, pokud bude „zoufalá“, čekat asi nic hezkého.

Radek Špicar přitom z pozice vlivného průmyslového svazu už mnoho let optimisticky lobuje za euro a integraci. Požadují to zaměstnavatelské a podnikatelské svazy, firmy stále více reálně přecházejí bez ohledu na vládu nebo veřejné mínění na hospodaření v eurech. Proč tedy je vlastně veřejnost proti? Podle Špicara je to vlivem politiků. Prointegrační politici jsou slabí a opatrní, naopak ti, kteří euro odmítají, dokážou táhnout masy za sebou.

Ta logika je jednoduchá a je podobná jako v případě migrace: lidi euro nechtějí, tak my jim to budeme opakovat a utvrzovat je v tom, aby nás volili. Objektivní zájmy rozvoje ekonomiky nejsou v tomto kalkulu důležité. Ostatně mnoho odborníků se rádo přidá. Nadšení pro euro nenajdeme ani u Jiřího Rusnoka, ani u Mojmíra Hampla, ani u Miroslava Singera, ani u Aleše Michla, tedy lidí, kteří jsou ve veřejnosti nejvíce spojováni s centrální bankou.

Samozřejmě různé velmi vyspělé země v Unii euro nemají. Pokud bychom dokázali mít dánskou nebo švédskou prosperitu a společenskou stabilitu, byla by debata o euru asi opravdu poněkud zbytečná. Na druhou stranu euro není zárukou demokracie a prosperity, jak vidíme na Slovensku. Případný nástup pana Fica k moci není ohrožen jistě placením v eurech. Jen bych řekl, že bychom měli udělat všechno pro to, abychom se vyhnuli zoufalství, protože pak už těžko tato společnost bude přijímat nějaká rozumná rozhodnutí.