Přepadení Ukrajiny potvrdilo dominantní trend historie ruského imperialismu

1. 4. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut

Narativ, podle kterého "Vladimir Putin rozhodl na poslední chvíli", je tedy založen buď na nepochopení procesu rozhodování v Kremlu, nebo na záměrném překrucování faktů.


Zásadní rozhodnutí padla přinejmenším dvě, a to na dvou různých úrovních. Nejprve dostaly ruské štáby od Putina rozkaz připravit invazi na Ukrajinu - jak upozorňuje Zlatník, muselo se to stát přinejmenším někdy v lednu-únoru 2021, pokud ne ještě dříve.

24. února tohoto roku pak následoval rozkaz předem připravený plán invaze provést.

Že se přesto Rusku nepodařilo připravit invazi řádným způsobem a došlo k nesmírnému množství kiksů nemusí překvapovat. Pokus exministra obrany Anatolije Serďukova zbavit ruské ozbrojené síly nadbytečných generálských a plukovnických trubců s imperiální sovětskou mentalitou a přetvořit je v moderní armádu preferující kritérium efektivity skončil v roce 2012 neúspěchem. Zakonzerovaná ozbrojená byrokracie pak měla zhruba o dekádu později naplánovat bojovou operaci, jakou sovětské/ruské ozbrojené síly nemusely řešit od 2. světové války. Sice po roce 1945 řešily několik intervencí do států Varšavské smlouvy, ale tam se proti nim rozhodně nikdy nepostavily kompletní ozbrojené síly státu - natož pak dobře připravené a odhodlané ozbrojené síly napadeného státu, jako v případě Ukrajiny.

Jinak řečeno, pokud by sovětskoruská ozbrojená byrokracie ušetřená Serďukovových reorganizací vůbec kdy dokázala podobnou operaci dobře naplánovat, za dekády nečinnosti v této konkrétní sféře to už dávno zapomněla.

Ovšem Vladimir Putin, pakliže k tomu dostane příležitost, nepochybně znova zkusí rozhýbat stojaté vody generality a donutit tento aparát, aby se v disciplíně plánování rozsáhlých ozbrojených operací v zahraničí výrazně zlepšil.

Jakkoliv to někteří ani za nic nechtějí slyšet, veškeré Putinovy ideologické inovace (a není jich zase tak moc, protože ruský prezident v zásadě propojuje vybrané části sovětské ideologie s mnohem starší imperiální ideologií z dob carismu) nemohou zakrýt fakt, že se Rusko v zásadě invazí na Ukrajinu vrátilo ke své historické normě.

Ruští vládci se vždycky snažili vést agresívní dobyvačné války a odvádět jimi pozornost od jiných, domácích problémů. Jen díky této konstantě se někdejší moskevské knížectví postupně rozšířilo na plochu šestiny zeměkoule.

Hlavní výjimky z tohoto pravidla jsou zdánlivě tři, při bližším pohledu dvě, ale poctivě vzato opravdu obstojí pouze jedna.

Mezi válkami byl Josif Stalin neinformovanými západními pozorovateli chválen za svůj konzervativní nacionalismus. Tito lidé se domnívali, že nový ruský vládce opustil Leninovy a Trockého plány na další územní expanzi do celého světa.

Ve skutečnosti ale Stalin nic neopustil, pouze si uvědomil, že bez vytvoření ohromné průmyslové základny umožňující bezprecedentní zbrojení jsou mu plány na další dobývání světa vcelku k ničemu. Ukázalo to například Trockým a Tuchačevským naplánované, v posledku však zpackané tažení proti Varšavě v roce 1920.

Stalin ani zdaleka nebyl tím, kým se zdál na Západě být ještě i naivům, kteří ho v roce 1935 přivedli do tehdejší Společnosti národů a kteří přinutili Československo uzavřít s ním spojeneckou smlouvu. O čtyři roky později už s Hitlerem porcoval Polsko, napadl Finsko a pořádně si ukrojil z Rumunska.

Zdánlivě to též na první pohled vypadá, jakoby první demokraticky zvolený ruský prezident Jelcin tradiční expanzívní politiku opustil. Ale není tomu tak. Pouze za jeho vlády bylo Rusko postižené kolapsem komunismu a následnými nedomyšlenými "tržními reformami" oslabeno natolik, že si v té době mohlo dovolit vojensky napadnout jen tehdy velice slabou Gruzii a Moldavsko. Dokonce ani na odhodlané čečenské povstalce s minimálním množstvím těžké výzbroje tehdy schlíplá a podfinancovaná imperiální armáda neměla.

Opravdu jedinou výjimku z notorické tradice expanzívní, brutální imperialistické politiky Moskalů reprezentoval generální tajemník KSSS a později sovětský prezident Michail Gorbačov, který chtěl vztahy své země se zbytkem světa v co nejvyšší možné míře postavit na základ vzájemného respektu a vzájemně výhodné spolupráce.

Je nesmírnou chybou, pokud tuto pozoruhodnou výjimku z pravidla někteří považují za cosi zobecnitelného a dokonce snad stále trvajícího (!!!).

Putin je jednoznačně naprostý anti-Gorbačov. Stojí jen o to, aby se ho "vazalské státy" v "blízkém zahraničí" bály - rozhodně ne o to, aby tam Rusko mělo dobrou pověst.

Jeho dlouhodobě připravovaný a promýšlený útok na Ukrajinu, který měl být útokem likvidačním, představuje završení letitých Putinových snah postavit ruský imperialismus v Evropě znova na nohy a zahájit další periodu dobývání vnějších území.

"Finis coronat opus", říkávali latiníci.

Frekventantům vysoké válečné školy života to můžeme do češtiny kreativně přeložit třeba tímto populárním příslovím:

"Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."

2
Vytisknout
8904

Diskuse

Obsah vydání | 5. 4. 2022