Zvěrstva v Buče a apologeti Kremlu

5. 4. 2022

čas čtení 14 minut
  • Komentátoři trpící syndromem ukrajinského vyšinutí zkreslují a odvádějí pozornost od děsivých faktů, upozorňuje Cathy Youngová.

Příšerné objevy v Buče, Trojanci a dalších kyjevských předměstích nově osvobozených od ruské okupace posunuly diskurz o ruské válce na Ukrajině a zaměřily se na ruská zvěrstva vůči civilnímu obyvatelstvu. Příšerné fotografie a videa, těla pohřbená v masových hrobech nebo ležící u silnice, některé oběti se svázanýma rukama za zády, viděl celý svět a šokovaly svědomí každého — kromě obvyklých kremelských apologetů. Objevují se také trýznivé zprávy přeživších o znásilňování, mučení, rabování a dalších válečných zločinech ruských sil. Nevyhnutelně se objevují i ​​skeptici varující před propagandou, padělky a emocionálními reakcemi. Jak uprostřed krize se vzrůstajícími vášněmi reagujeme na zprávy o děsivých tragédiích?

Určitě to není poprvé od invaze Vladimira Putina na Ukrajinu 23. února, co byla hlášena zvěrstva a válečné zločiny. 16. března bylo vybombardováno Doněcké regionální činoherní divadlo v Mariupolu, kde se ukrývalo přes tisíc lidí a mělo napsáno velkými písmeny v přední a zadní části budovy "děti" — a zanechalo za sebou až 300 mrtvých. Ruská státní média a jejich západní sbor obviňují ukrajinské extremisty z ukrajinského údajně "neonacistického" pluku Azov. (Zatímco Azov má stinnou historii – začal jako dobrovolnický prapor s vazbami jak na neonacisty, tak na židovského miliardáře a politika Ihora Kolomojského – většina odborníků se domnívá, že jeho současná podoba není extremistická.)

Předtím, 10. března, se objevily šokující zprávy o ruském úderu na porodnici v Mariupolu; tři lidé údajně zemřeli na místě, zatímco žena, jejíž pánev byla rozdrcena troskami, zemřela čtyři dny poté, co porodila mrtvě narozené dítě. Ruští představitelé tvrdili, že nemocnici využívala ukrajinská armáda jako základnu, že snímky bombardování byly zfalšované a že těhotná žena viděná při evakuaci z budovy s řeznými ranami na obličeji, instagramová beauty blogerka Marianna Podgurskaja, byla krizová herečka, která na fotografiích následků bombového útoku ztvárnila dvě různé těhotné ženy.

Je bizarní, že před několika dny se prokremelská propagandistická mašinérie znovu pokusila odhalit útok na nemocnici tím, že rozeslala rozhovor s Podgurskou, která po záchraně zřejmě skončila buď v Rusku, nebo v separatisty okupovaném Doněcku. Ať už byl rozhovor vynucený, nebo ne, nenechalo to žádné pochybnosti přinejmenším o tom, že byla skutečným pacientem. A co víc, jediné tvrzení Podgurské, které bylo v podstatném rozporu se standardními popisy bombardování, bylo, že neslyšela letadlo, než byla nemocnice zasažena, a zaměstnanci jí řekli, že k žádnému náletu nedošlo. (Ve skutečnosti zpravodajské zprávy střídavě obviňovaly ze zásahu náletem a raketové ostřelování – pochybné zlepšení.) Některé proputinovské účty na Twitteru, včetně pravicového amerického novináře A.J. Delgada, který se chopil zmínky Podgurské o údajném převzetí porodnice ukrajinskými vojáky; ale v té části rozhovoru Podgurská mluvila o jiné nemocnici, kam původně zamýšlela jít.

Objevily se i znepokojivé zprávy z druhé strany. Koncem března zjevně autentické video ukazovalo raněné zajaté ruské vojáky fackované a kopané ukrajinskými vojáky a dalšími ruskými zajatci, kteří byli střeleni do nohou. Zatímco někteří ukrajinští důstojníci uvedli, že fotografie byly zinscenované, vysoký poradce prezidenta Volodymyra Zelenského prohlásil, že incident je "nepřijatelný", pokud je skutečný, a že bude vyšetřen. Proruští komentátoři jako Tucker Carlson z Fox News se také rychle chopili zprávy ukrajinského frontového zdravotníka Gennadyje Druzenka, který v televizním rozhovoru řekl, že nařídil svému štábu kastrovat zraněné ruské vojáky, protože to byli "švábi, ne lidé." Druzenko se později omluvil s tím, že žádné takové rozkazy nikdy nebyly vydány a že promluvil v emotivní chvíli, a nikdo ho ani neobvinil, že by nějací ruští zajatci byli ve skutečnosti sexuálně zohaveni. (To znamená, pokud nezkoumáte Twitter dostatečně dlouho, abyste narazili na ruského propagandistu, který tvrdí, že někdo se "spolehlivým kanálem #Telegram" tvrdí, že viděl video a důkaz o třech takových skutcích.)

To vše však bledne před zprávami z osvobozeného kyjevského předměstí. Fotografie a videa mrtvých lidí, kteří leželi na silnici nebo se schovávali za kola aut, kde byli zastřeleni. Masové hroby, které údajně obsahují více než 400 těl. Oběti hromadných poprav, některé se svázanýma rukama, rozházené na dvoře kancelářské budovy mezi odpadky. Polonahé zakrvácené tělo muže spadlo do cisterny. Další těla ve sklepích domů. Stará žena na předním dvoře svého domu ukazuje novinářům tělo své dcery středního věku, která byla zastřelena z projíždějícího ruského tanku, nohy nepohřbené mrtvé ženy trčely zpod igelitové fólie pod prkny, která zakrývala tělo, a byla zvednuta, aby ho hostující úředníci mohli prozkoumat. Popisy čtyř týdnů pekla, které zahrnovalo znásilňování se zbraní v ruce, následované bitím, jehož stopy byly na oběti stále vidět. To způsobuje téměř nesnesitelné čtení a prohlížení. Muž zastřelen za to, že byl venku po 15:00, v zákazu vycházení, protože utíkal do nemocnice poté, co jeho žena porodila. Šedesátiletý veterán sovětské války v Afghánistánu byl zastřelen, protože odmítl vyklidit svůj domov.

Co má v konfrontaci se všemi těmi hrůzami dělat proruský spinovač? No, pokud jste Glenn Greenwald, naříkáte nad nekritickým používáním "děsivých, ale bez kontextu a bez důkazů zveřejněných fotografií a videí ukrajinských úředníků" a chválíte New York Times za to, že alespoň uznaly, že tyto obrázky a tvrzení nebyly nezávisle ověřeny. Pak ignorujete následné zpravodajství Timesů (a dalších médií) z první ruky o zvěrstvech (a pokusíte se přesunout pozornost na notebook Huntera Bidena).

Nebo v případě nezávislého reportéra Michaela Traceyho, který se po hlavě vrhl do syndromu ukrajinského vyšinutí, věnujete svůj twitterový kanál výhradně mluvení o "emocionálních výbuších v reakci na záměrně vytvořenou válečnou propagandu ukrajinské vlády" a odsuzujete "pokusy... přemlouvat k vojenské intervenci USA/NATO" tvrzeními o genocidě a nadávat západním médiím za důvěřivé přijímání zpráv ukrajinské vlády.

"Už několik týdnů americká média s radostí pořizují fotografie/videa/reklamy vytvořené ukrajinskými vládními úředníky a prezentují je jako ověřený fakt. Opustila všechny novinářské standardy, aby napomohla propagandistickému úsilí cizí vlády, která otevřeně lobovala za americkou vojenskou akci."

Michael Tracey (@mtracey) 3. dubna 2022

Zatímco Tracey odmítl skutečná tvrzení, že masakry na kyjevských předměstích byly falešné zprávy nebo operace pod falešnou vlajkou, vyhnul se jakémukoli komentáři ke zprávám médií, které nezávisle potvrzují zvěrstva.

Mezitím drzejší proruský Twitter recykloval a zesílil tvrzení ruských představitelů, že masakry jsou buď podvodem s "krizovými herci" hrajícími mrtvoly, nebo dílem "nacistů" pluku Azov, kteří vstoupili do Buče den nebo dva po odchodu ruských sil. Tyto příšerné fantazie, které by si ve zdravém světě jen stěží zasloužily vyvrácení, důkladně vyvrátila vyšetřovací skupina Bellingcat, která mimo jiné poukázala na to, že první fotografie mrtvých těl byly pořízeny před příjezdem ukrajinských jednotek. Tim Judah a Oliver Carroll, kteří informovali o místě pro The Economist, také potvrdili, že stav rozkladu těl naznačuje, že tam byla několik dní. Za zmínku také stojí, že satelitní snímky ukazující nově vykopané masové hroby byly pořízeny 31. března.

A konečně, jak upozornila Human Rights Watch, příšerné objevy odpovídají svědectvím místních obyvatel – svědectvím, která jsou o to věrohodnější, že neobsahují paušální tvrzení o ruském zlu. Obyvatelé říkali, že mnoho ruských vojáků se k nim zpočátku chovalo slušně, dokud nezačali být zahořklí kvůli vojenským ztrátám a smrti svých kamarádů, nebo dokud nebyly pravidelné ruské jednotky vystřídány a nahrazeny bojovníky z notoricky známých násilnických separatistických milicí "republik" v Doněcku a Luhansku.

Výmluva "Udělali to azovští nacisté" rozhodně nevysvětluje jeden z nejvíce šokujících objevů po odchodu Rusů. Olgu Sučenkovou, starostku Motyžynu, vesnice nedaleko Kyjeva, unesly ruské jednotky se manželem a synem koncem minulého měsíce; její únos byl poprvé hlášen 26. března. 3. dubna byli všichni tři nalezeni mrtví v mělkém hrobě, zabiti výstřely.

Tohle je opravdu přímo z nacistické příručky. Není divu, že jedna starší žena v Buče, která jako dítě prožila německou okupaci, označovala ruské okupanty jako "nimcy" neboli Němce a s kyselým opovržením se zeptala: "Jak jinak byste je nazvali?"

Nikdo by nepopřel, že válečná zvěrstva byla historicky využívána k propagandě – přinejmenším od doby, kdy vznikly ideály civilizovaného a čestného vedení války a veřejné mínění se stalo tím nejdůležitějším.

Není ani pochyb o tom, že taková zvěrstva byla někdy přeháněna za účelem a účinkem rozdmýchávání vášní. Zprávy o německých zvěrstvech v Belgii během 1. světové války ve francouzském a anglickém tisku například obsahovaly příběhy o nemluvňatech, jež byla napichována na bajonety, dětech, kterým byly useknuty ruce, když se držely sukně svých matek, ženách (včetně jeptišek),jimž byla usekána prsa, sedlácích, kteří byli ukřižováni a kněžích a jeptiškách přivázaných ke kostelním zvonům a rozbitých k smrti zvoněním. Pozdější průzkumy odhalily, že všechny tyto hrůzy byly fiktivní – ačkoli někteří moderní historici poznamenávají, že následný spěch při odmítání všech tvrzení o německé brutalitě během první světové války coby fikce vyústil v některé velmi skutečné zneužívání, od rozšířeného používání nucených prací po masové popravy ve městech a vesnicích, o kterých se věřilo, že ukrývají ostřelovače. Později tato skepse také přispěla k nevíře ve velmi skutečná nacistická zvěrstva během druhé světové války.

Bylo by jistě nemoudré zcela důvěřovat každému ukrajinskému popisu zvěrstev. Některá grotesknější a zatím nepodložená obvinění – například, že ruští vojáci zastřelili v Buče nějaké ženy a dívky a pak se vozili tanky sem a tam po jejich tělech – je třeba brát s rezervou. Ale rozumná skepse by se neměla stát popíráním. A stojí za to připomenout, že i když Ukrajina tvrdila věci, které se později ukázaly jako nepravdivé – například o hrdinské smrti ukrajinských strážců Hadího ostrova, je to Rusko, které má rozsáhlý rejstřík "falešných zpráv" o ukrajinských zvěrstvech – jako je odporné tvrzení ruské televize v roce 2014, že tříletý syn povstalců ve Slavjansku byl ukřižován na billboardu před velkým davem.

Je také pravda, že oprávněné rozhořčení nad vražděním a mučením na kyjevských předměstích – pravděpodobně ještě zesílí, až zjistíme rozsah ruských zvěrstev v jiných okupovaných městech – by nemělo dotlačit Spojené státy k neuvážené válce. Ale postoj proti vojenské eskalaci nevyžaduje popření. Jak řekl editor Arc Digital Berny Belvedere:

"Připojuji se k Traceymu v naději, že USA vojensky nezasáhnou. Ale jsem schopen tuto pozici udržet, aniž bych nedávné důkazy z Ukrajiny týkající se Putinových válečných zločinů vydával za informační válku."

Berny Belvedere (@bernybelvedere) 3. dubna 2022

Na druhou stranu odmítnutí přímé vojenské intervence nevylučuje další humanitární a vojenskou pomoc Ukrajině, tvrdší sankce proti Rusku a realističtější pochopení toho, proč mohou být výzvy k ukrajinským ústupkům při jednání s Ruskem neproveditelné. Diplomacie musí pokračovat, ale očekávat, že si Zelenskij v tuto chvíli sedne s řezníkem z Buče, je urážlivé.

Varovný příběh na závěr: Jedním z novinářů, kteří byli obzvláště ochotni věřit v německá zvěrstva v první světové válce, byl Walter Duranty. Nakonec se ale vydal tyto zprávy prozkoumat a zjistil, jak vyprávěl jeho kolega, že "žádnou z fám o svévolném zabíjení a mučení nelze ověřit".

Čtyři roky po skončení první světové války se Duranty stal šéfem kanceláře New York Times v Moskvě, na této pozici působil čtrnáct let. Vyhrál Pulitzerovu cenu – a nehynoucí ostudu jako popírač holodomoru, Stalinova teroristického hladomoru v letech 1932-33.

Nebuďte jako Walter Duranty – ať už v jeho inkarnaci z první světové války, nebo v jeho inkarnaci ze Stalinovy ​​éry.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7930

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2022