Květná neděle a Bůh evangelia

9. 4. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Ježíš o Květné neděli nevstupuje do Jeruzaléma proto, aby vyhrál naše války. Kdysi, když jsem byl ještě ateista, jsem slyšel argument, že po holokaustu už nelze věřit v Boha. Měl jsem tehdy ale pocit právě opačný: pokud věřit v Boha, pak právě proto, aby přece holokaust nebyl pro ty umučené a zavražděné lidi poslední slovo. Aby bylo pravda, že člověk má nekonečnou hodnotu, kterou nezničí ani krvavé soukolí dějin, ani nacistický plyn, ani nacistické pece.

 

Bůh, který připustil holokaust, Bůh, který připustil dějiny – ty dějiny, které vidíme zblízka právě na Ukrajině, ty dějiny, na něž bychom pro blahobyt, který kolem nás vyrostl na troskách největší katastrofy dějin, druhé světové války, zapomněli. Co je to za Bůh? Tvůrce „nejlepšího ze všech možných světů“, jak si to představoval Leibniz a jak se tomu vysmál Voltaire v Candidovi? Je to Bůh filozofů, domeček z karet mnoha argumentů? Hybatel světa? Klacek pro vylévání si naší frustrace na těch druhých?

V Matoušovi čteme: „A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní osekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Kdo ví, kolik z nich v pátek bude pod vlivem kněží volat z hloubi své frustrace: „Ukřižuj ho!““. Ano, kněží se rozhodli, že musí zemřít. V Matoušovi čteme: „Tehdy se sešli velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš, a uradili se, že se Ježíše zmocní lstí a že ho zabijí.“ Jan to vysvětluje podrobně: „Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo a národ.““ Tak se smluvili, že ho zabíjí. Ježíš to věděl, věděl, že nevjíždí do Jeruzaléma, aby se tam stal vítězem nad nepřáteli, ale aby zachránil lidi tím, že zvítězí nad dějinami a smrtí. Že bude umučen.

Bůh, jehož kněží prosí zdráhajícího se bezvěrce a cynika, aby ho, Boha, nechal umučit. Bůh, který pláče na zemřelým Lazarem, který odpouští cizoložnici, který uzdravuje v sobotu, který uzdravuje bez podmínek a který je v neustálém střetu s těmi, kdo se považují za zbožné – a jimi je poslán na smrt. Bůh, který dává za příklad soucitu a lásky k bližnímu příslušníka tehdy obecně pohrdaného a méněcenného lidu ze Samařska a z kněze a levity dělá ty, kdo zraněnému nepomohou. Co je to za Bůh? Po příjezdu do Jeruzaléma vyhání penězoměnce a prodavače holubů z chrámu. Matouš píše: „I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.“ Ale, samozřejmě, velekněží a zákoníci se „rozhněvali“, když viděli ty udivující činy a když viděli, že i děti ho oslavují. Ohrožoval jejich moc, jejich postavení, jejich popularitu.

Bůh však přichází do náruče svých katanů nikoli pro ty mocné činy, pro ten zpěv, pro tu přízeň lidu, ale nastupuje cestu do hlubin samoty a hrůzy obětí dějin. Přichází z kříže obejmout umučené v Auschwitz-Birkenau. Přichází za každým v jeho samotě, hrůze, v jeho vydanosti bolesti a smrti. „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ Píše Jan na začátku svého evangelia. Jak je možné, že Stvořitel se nechová jako hodinář nebo hybatel nebo mudrc, kochající se nejlepším ze všech možných světů, ale běží jako milující Otec za svými dětmi do temnot dějin? Protože je to Bůh. Světlo budící úžas, ohromení, pohoršení, světlo, které nelze pochopit, převést na lidské pojmy a konstrukce. Není to výmysl, není to představa, je to Bůh. Všechno dělá nové.

Ježíšův velikonoční příběh je ale také příběhem o světské moci kněží (v absurditě dějin se není co divit tomu, že se jménem evangelia vraždí, stačí vzpomenout na křížové výpravy, popravy tzv. kacířů nebo čarodějnic atd.), o snaze udržet si moc zločinem – ostatně už Herodes nechal vyvraždit malé chlapce, aby se zbavil toho, co chápal jako konkurenci. Vzpomenout můžeme třeba i na císaře Papučku, latinsky Caligula. A dnes vidíme, jak se celý ten princip opakuje. Nelze tomu zabránit jinak než mechanismy kontroly moci, jak je po zkušenostech z mnoha hrůz vynalezl západní svět v moderní době. Na začátku ale stojí nekonečná hodnota každého jednoho člověka, jejíž záře, totiž Bůh milující až k smrti na kříži, vychází nad obzor noci dějin právě o Květné neděli.





1
Vytisknout
5447

Diskuse

Obsah vydání | 13. 4. 2022