Nechutný evropský rasismus: paradox xenofobie od ukrajinských obětí xenofobie

11. 4. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 8 minut

Prohlášení Vladimíra Putina o neexistenci ukrajinské národnosti je základem války Kremlu proti Ukrajině. Popíráním ukrajinské národnosti se Rusko snaží vnutit svým etnickým bratrancům ruskou identitu. Toto falešné kádrování Ukrajinců je v očích zjevné většiny Rusů dehumanizovalo a poskytlo jim pocit plné oprávněnosti pro holou agresi, kterou tato válka Ukrajině přinesla. Ti Ukrajinci, kteří popírají svou púdajnou ruskou identitu, jsou vnímáni jako "jiní", jako nepřátelé ruského národa. Tento druh xenofobie živí etnický ultranacionalismus, který je tak charakteristický pro Putinovu rétoriku. Ukrajinci bez ruské identity jsou plně diskriminováni. (Putinova armáda ovšem na Ukrajině nyní vraždí i tam žijící Rusy, pozn. JČ.)

 

Xenofobie je primitivní pocit, který se vyskytuje po celém světě, ale některé národy se méně stydí vyjadřovat ho otevřeně a v případě Ruska a některých evropských zemí je xenofobie oficiální linii vlád. Od Marine LePenové po Tomia Okamuru, od Mattea Salviniho po Viktora Orbána - politici se vxenofobií vyžívají, aby získali popularitu. Ačkoli jsou vyzdvihováni jako "hlavní rasisté" kontinentu, neexistovali by, kdyby značná část obyvatel většiny evropských zemí tyto předsudky sama nezastávala. Je tragické, že spousta ukrajinských uprchlíků, kteří utíkají ze své země, na niž útočí s cílem učinit z nich součást ruské identity, jsou také xenofobové a rasisté.

Aziz je můj nigerijský "facebookový přítel". Přestěhoval se na Ukrajinu, aby studoval sociologii na Černomořské národní univerzitě v Mykolaivu. Když začala válka, rozhodl se nejprve zůstat a počkat na to, o čem se on i mnozí další domnívali, že to bude krátký konflikt. Když však začalo bombardování hlavního města Ukrajiny, zjistil, že je chráněn ještě méně než místní obyvatelstvo. Pokaždé, když se pokoušel najít úkryt, mu lhali, že bunkry a další podzemní ochranná místa jsou plná. Když se protlačil do stanice metra, viděl, že Ukrajinci, kteří tam byli, mu prostě nechávají kolem sebe mnoho metrů volného prostoru, přestože místo bylo plné. Odmítali se k němu přiblížit. "Připadal jsem si, jako bych měl nějakou infekční nemoc. Ale to, co způsobilo, že se raději hromadili jeden přes druhého a nechali mě daleko od sebe, byla barva mé pleti," řekl mi ze svého rumunského útočiště. Aby se však dostal do Rumunska, musel projít ještě dalšími epizodami zjevného a nestydatého rasismu.

Na stanici metra zaslechl, jak jeden teenager říká své matce: "Я вважаю за краще спати на вулиці під бомбами, ніж спати поруч із смердючим африканцем" (Raději spím venku pod bombami, než abych spal vedle smradlavého Afričana). Azíz mi říká, že noc strávil s očima dokořán, protože se bál, že se stane terčem násilí ze strany těch, kteří tam byli na útěku před nebezpečím násilí.

Azizovi se podařilo připojit ke skupině dalších Nigerijců, které s pomocí jejich velvyslanectví v Polsku odvezla dodávka na hranice, aby přešli do bezpečí před ruskými bombami. Po strastiplné cestě, kdy je ukrajinská kontrolní stanoviště nutila zastavovat a čekat celé hodiny, zatímco ostatní občané z této země mohli projít bez jakýchkoli omezení, zaplatila skupina úplatky, aby mohla pokračovat dál. Jakmile dosáhli hranice, ukrajinská i polská strana se jim neustále snažily zabránit v přechodu.

Od jednoho ukrajinského strážce slyšel: "Jste silní muži, přišli jste využít naši zemi, tak zůstaňte a braňte ji". Částečně souhlasil s tím, že jako muž, který žije na Ukrajině, by mohl být požádán, aby ji pomohl bránit, nebýt toho, že se o to pokusili dva Nigerijci z jeho skupiny, avšak  místní civilní milice, která připravovala Molotovovy koktejly a pořádala partyzánská cvičení, je vyhodila, protože nejsou Ukrajinci. Jeden z nich řekl, že mu opakovaně říkali, aby se vrátil do džungle, že tato válka není jejich.

Když se jim konečně podařilo přejít do Polska, přičemž mezi oběma zeměmi zaplatili úplatky přes dva tisíce eur, jeden z nich nebyl vpuštěn na polské území s odůvodněním, že jeho chování ukazuje, že je "zřejmě gay". Přestože je homofobie v Nigérii běžná a přijímaná, Aziz uvedl, že pouze jeden člověk z jeho skupiny se rozhodl pokračovat do Polska, zatímco ostatní, bez ohledu na vlastní předsudky vůči homosexualitě, cítili ke svému krajanovi blízkost, která vyplynula ze situace ohrožení života, v níž se všichni nacházeli. "Akuna homosexualita se stala méně důležitou, všichni jsme byli lidé ve vážném ohrožení života a to nás sjednotilo jako rodinu," vysvětlil Aziz.

Vrátili se na ukrajinskou půdu a připojili se ke skupině Ghaňanů, kteří vzdali neúspěšné pokusy o přechod do Polska a odešli směrem na Slovensko. Téměř bez peněz dali svá poslední eura na zaplacení ukrajinské pohraniční stráži, která však nikdy nesplnila slib a nepustila je na Slovensko, protože tvrdila, že slovenská stráž trvá na tom, že hranice mohou překročit pouze ženy, děti a staří lidé.

Skupina, která už byla bez jídla a nemohla si ani koupit žádné od prodavačů občerstvení, protože je odmítli obsloužit, se přesunula k maďarským hranicím. Tam si od maďarského pohraničníka vyslechli, že "opice patří do zoo, ne do naší země". S pomocí bitcoinů zaslaných nigerijským podnikatelem, který pomáhal s digitální hotovostí jejich krajanům, se dostali na rumunskou hranici, kde je podle Azize přivítali bez jakéhokoli vnímání předsudků.

Pokoušeli se však najít byt na AirBnB, kde by se mohli ubytovat, a majitelé je opakovaně odmítali, takže to po 16 pokusech vzdali. Jejich jména a fotografie v aplikaci ukazovaly, že jsou černé pleti. "Jeden z nich si s námi domluvil schůzku u sebe doma, ale když nás uviděl, řekl, že místo už není volné." Vymlouval se, že není rasista, ale sousedé bohužel ano, a když zjistili, že se v jejich blízkosti chystá ubytovat skupina Afričanů, konfrontovali ho a vyhrožovali, že mu nechají zrušit povolení k pronájmu domu přes AirBnB.

Skupina se rozdělila a někteří z nich našli nigerijského spolužáka, který žije v Rumunsku, aby je u něj nechal přespat, dokud se jejich ambasádám nepodaří zajistit jim letenku na cestu domů.

Sumon je bangladéšský přistěhovalec na Ukrajině, který vlastnil nyní zničený malý market. Vypráví mi, že jeho obchod byl vypleněn ještě předtím, než v Kyjevě spadla první bomba. Žena, která tam téměř denně nakupovala potraviny a s níž se srdečně bavil, přitlačila jeho ženu ke zdi, když se snažila zabránit skupině Ukrajinců v krádeži jejich majetku, a křičela na ni "tohle je naše země, buďte rádi, že tu smíte být", jako by to ospravedlňovalo jejich rabování. Sumon a jeho rodina jsou stále v Kyjevě, ale byla jim odepřena jakákoli pomoc z toho, co místní vláda poskytuje obyvatelům, strávili několik dní bez jídla a vody, přestože jejich sousedům nabízeli jídlo a pití vládní činitelé a pracovníci nevládních organizací. "Ukrajinci jsou nechutně rasističtí, stejně jako všichni Evropané," říká.

Tento konflikt přinesl plný důkaz toho, že rasismus a xenofobie jsou rozšířené a běžné rysy evropské povahy. I když mnozí Evropané nejsou rasisté ani xenofobové, zdá se, že jsou výjimkami, které potvrzují pravidlo. I když jsou v pozici obětí cizího národa, který odmítá jejich hodnotu na základě jejich národnosti, mnozí z ukrajinských uprchlíků a úřadů se provinili stejnými předsudky, které je do této dehumanizující pozice dostaly.

Když jsem se na tyto epizody zeptal svého ukrajinského přítele Ilji, který žije v Praze, několik vteřin mlčel, dokud neřekl: "Ale oni nejsou Ukrajinci a válka je proti Ukrajincům"! Jako by si bomby vybíraly své cíle...

0
Vytisknout
9336

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2022