Nezasloužená milost podaná z Golgoty

17. 4. 2022 / Boris Cvek

 

I z hlediska evangelních příběhů se mi tento motiv zdá naprosto zásadní: cestou ke spáse nejsou zásluhy, ale spontánní reakce lidského srdce, ať už jde o milosrdenství nebo pokání. Když se ostatně podíváme podrobně na zásluhy, vidíme, že to, že jsme se mohli o něco zasloužit, není dáno tím, že bychom se sami vyvolali z nicoty (mimochodem: nevyvolali nás z nicoty ani naši rodiče, kteří nás přece při početí vůbec neznali), že bychom si sami dali své schopnosti, svou výchovu atd., ale vždy je tam mnoho nezaslouženého.

Milost tak vlastně znamená, že ti nejlepší z nás, pokud vůbec jsou takovými i před Bohem, by neměli být vnímáni jako zdroj své výtečnosti. Ale stejně tak u těch nejhorších z nás, opět pokud vůbec jsou takovými před Bohem, by měla otázka, zda jsou takoví právě proto, že se jim nedostalo toho či onoho, přinášet problém, nakolik jsou hodni trestu a co by trest vlastně měl znamenat.

Milost může být chápána dokonce tak, že Bůh rozhodnutí o spáse a trestu udělal už na samém začátku světa, takže ten či onen člověk je bez ohledu na svou vůli, svou osobnost, své skutky předurčen ke spasení, nebo zavržení. Pokud se vám z toho svírá žaludek jako z něčeho děsivého, připravte se na ještě závratnější paradox: tento způsob pohledu na spásu vlastně odděluje břemeno příkazů a reglementace od smyslu života, takže v reálném světě na takovém podhoubí vznikaly svobodné moderní společnosti v Británii a USA.

Kalvín, jeden z hlavních učitelů této tzv. predestinace neboli předurčení, zavedl sice v Ženevě tyranii tzv. morálky, nicméně fakticky v dlouhodobějším výhledu mělo jeho učení spíše opačný efekt. Hlavní otázkou se stalo, jak poznat, že někdo byl předurčen ke spáse, nikoli už to, koho poslouchat, aby Bůh byl spokojen. Samozřejmě myšlenka na to, že někdo je předurčen k zavržení jaksi od věčnosti, mne vždy děsila a nikdy jsem si ji nedovedl spojit s Bohem evangelia, Bohem Golgoty, Bohem vzkříšení.

Kalvínova teologie, a nejen jeho, je racionalistická, není postavena na evangelních emocích. Milující Otec, který vyhlíží ztraceného syna, není Bůh nezaslouženého zavržení, ale je to Bůh nezasloužené lásky, nezaslouženého milosrdenství a milosti. Bůh, který zemřel na kříži a je vzkříšen, není Bohem pekla, věčných muk a zatracení, ale naopak Bohem lásky a života, Bohem porážejícím smrt, bolest a beznaděj. Je to Bůh vskutku všemohoucí.

Golgota nedává žádný smysl ve světě zásluh. Je-li člověk spasen něčím tak ohromným, jako je umučení Boha na kříži, co by k tomu sám mohl ještě přidat? Evangelium ale nechce počítání a vážení, chce úplně obrátit perspektivu a způsob myšlení: to dobré, smysluplné, životné ve mně mohu nejlépe rozvíjet právě jako nezasloužený Boží dar, nikoli jako svou zásluhu.

Když svatý Pavel ve slavném hymnu na lásku říká, že kdyby neměl lásku, tak i jeho víra, jeho velké skutky nic nejsou, nemá tím určitě na mysli lásku jako další zásluhu, bez níž jiné zásluhy nemají smysl, ale činnost Boží milosti, jejímž darem je všechno dobré, co jsme a co děláme. A z pochopení, že to nejlepší v nás je Boží dar, že Bůh nikoho z nás neopustil, že jsme obdarovaní z Boží lásky, pak roste naše láska jako něco spontánního, nezáměrného, proměňujícího: světlo milosti, které dává spásu jaksi bez fixace na spásu samotnou, beze strachu ze zavržení, bez zásluh jako úzkostného kličkování v minovém poli věčných trestů.