Proč vystupňovaný zájem o Ukrajinu není "projevem rasismu"

20. 4. 2022 / Karel Dolejší

Mnoho let jsem se na Britských listech s bohužel minimálním zájmem publika pokoušel zprostředkovat drastické informace z války v Sýrii. Tento konflikt trvá od roku 2011 a pro ruskou armádu byl jednoznačně předehrou před chystaným konfliktem v Evropě.

Velká část Čechů ovšem dlouholetému vraždění (převážně sunnitských) Syřanů asadisty, íránskými milicemi a Rusy nevěnovala zvláštní pozornost. Z Hradu, proasadovských médií typu Czech Free Press, z proruské dezinformační scény, ale koneckonců i ze strany velvyslankyně Evy Filipiové dostávali občané systematickou propagandistickou masáž v podobě řečí o "obraně křesťanství" a strašení "islamizací". Podobně vyznívala zaujatá obrana prostředníka teheránského teokratického režimu, "sekulárního" Asada, proíránskými "antiimperialisty".

Jinými slovy, syrská opozice jako celek byla systematicky démonizována coby "nábožensky extrémistická" a také dehumanizována, takže převládlo naprosté odmítání jakéhokoliv zájmu o páchané válečné zločiny i pomoci uprchlíkům. Jistý interes na liberálním a levicovém okraji spektra vzbuzovaly pouze kurdské milice coby jednak dočasný partner Američanů, jednak projekční plátno utopických "alternativ ke kapitalismu".

To však vedlo k systematickému přehlížení totalitního charakteru kurdské politické sekty i jejích zločinů na arabském obyvatelstvu i samotném kurdském etniku, včetně léta trvající systematické rekrutace dětských vojáků. (Připomeňme, že podle iráckých bezpečnostních zdrojů nyní na Ukrajině na ruské straně působí stovky operativců kurdské teroristické organizace PKK, jejíž rebrandovaná pobočka PYD (.pdf) je dosud partnerem USA v Sýrii.)

Bylo by ovšem poněkud zkratkovité říci, že malý zájem české veřejnosti o konflikt v Sýrii kontrastuje s masivním zájmem o válku na Ukrajině zejména proto, že "Češi jsou rasisté". Aniž bych se chtěl pouštět do polemiky ohledně tvrzení, nakolik je v ČR masově rozšířen rasismus, předkládám alternativní interpretaci zmíněného kontrastu.

Za prvé, válka v Sýrii byla Čechům vlivnými aktéry ve veřejném prostoru mnoho let představována coby konflikt ve vzdálené cizí zemi, který se jich vůbec netýká, a v němž ti, kdo usilují o naši pomoc, jsou "nebezpeční náboženští fanatici". Vesměs tíž aktéři ale před vypuknutím nové ruské invaze na Ukrajinu 24. února 2022 "s jistotou" tvrdili, že žádná válka nebude, protože Putinovy plány na přepadení sousedního státu jsou "jenom zpravodajská hra CIA". Zahájení útočných operací ze strany ruské armády potom nutně rozvrátilo pokus aktérů zaujatých ve prospěch ruského imperialismu vyvolat vůči konfliktu na Ukrajině podobnou vlnu odcizení a nezájmu, jakou se jim podařilo zařídit v případě syrské války. Proruští dezinformátoři, včetně bezprostředního okolí prezidenta Zemana, tak byli samotným vývojem událostí těžce zdiskreditováni a jejich vliv ve veřejném prostoru se masivně propadl.

Avšak v roce 2014, když Kreml poprvé vojensky napadl Ukrajinu, byli čeští prokremelští aktéři v očerňování Ukrajiny mnohem úspěšnější než letos, a podařilo se jim dosáhnout podobné vlny znechucení a nezájmu, jaká obklopovala syrskou válku. Tento rozdíl není rozhodně dán "rasismem" - leda by se mezi lety 2014-2022 změnila "rasová příslušnost" Ukrajinců. 

Za druhé, kromě narcistní identifikace s "nám podobnými" existují i jiná vysvětlení aktuální vlny českého zájmu o válku na Ukrajině. Působí zde například důležitý faktor geografické blízkosti. Z Břeclavi v České republice do Čiernej nad Tisou na slovenské hranici s Ukrajinou je to vzdušnou čarou necelých 385 km. A představa, že po zuby vyzbrojená demoralizovaná sběř ruské imperiální armády, která systematicky vraždí, loupí, znásilňuje, unáší civilisty a krade děti, stojí pár set kilometrů od vašeho domova, vyvolává bohužel ještě jiný typ naléhavosti, než samotné zprávy o válečných zločinech kdesi "na druhém konci světa".

Tvrzení, že "každý zná nějakého Ukrajince", rozhodně neplatí o nic více, než "každý zná nějakého muslima" - tzn. může jít o stejně povrchní "známost" nijak nevedoucí k pochopení a identifikaci. Právě sledujeme přerod opozičního ANO v explicitně extrémistickou politickou formaci, která se spolu s pravolevými extrémisty z SPD a KSČ(M) systematicky vymezuje proti ukrajinským válečným uprchlíkům a demagogicky napadá Fialovu vládu, že prý má "pomáhat našim lidem" (= nikoliv "cizáckým" Ukrajincům). "Česká identita" tedy v žádném případě automaticky nezahrnuje identifikaci s "bílými Ukrajinci", jak se snaží tvrdit rasová interpretace.

Naopak, závist a resentiment už jsou opět mobilizovány proti nově příchozím, jimž mnozí nehodlají odpustit oněch 5 000 měsíčně a vstup do ZOO za korunu. Kdekdo už se potkal s lidmi, kteří pokřikují, že "Ukrajincům by se nemělo pomáhat", protože jsou jen novou inkarnací "zdravých mladých mužů s iPhony".

Osoby disponující byť jen zcela rudimentárním pudem sebezáchovy si pochopitelně naprosto nepřejí, aby někdy v budoucnu bandy ruské imperiální armády řádily v Česku tak, jak nyní vyvádějí na Ukrajině. Dokonce i ti, kdo k Ukrajině dosud vcelku žádné sympatie nepociťovali, jsou náhle vděčni za to, že odolává a nevpustila interventy na hranice k ČR přiléhajícího Slovenska.

***

Ještě před 2. světovou válkou levicový publicista Záviš Kalandra systematicky dokazoval, že sovětský komunismus se stal jen nejnovějším převlekem tradičního ruského reakcionářského imperialismu, s nímž má Evropě celá staletí negativních zkušeností - takže očekávat od něj jakoukoliv skutečnou "modernizaci" nebo "emancipaci" by bylo pro evropskou levici naprosto bláhové a autodestruktivní. A současný ruský režim už dlouho zcela nezakrytě prohlašuje, že hodlá integrovat "bílou" i "rudou" větev imperiální tradice do jediného "postmoderního" konzervativního ideologického Eintopfu.

Ti, kdo si dodnes neudělali ani domácí úkoly z roku 1937, protože nutkavá potřeba "alternativy k západnímu kapitalismu" má absolutní přednost před historicky poučeným programem univerzální emancipace a ve své nezvladatelné urgenci je stejně nevybíravá jako pověstný Kunderův Doktor Smrt, samozřejmě i nyní prostý pud sebezáchovy vykazují v míře minimální nebo žádné.

Uděláme-li na chvíli krok stranou ke klasikovi ruské imperiální ideologie Gumiljovovi, právě ochotní Putinovi přímluvci a zastánci jsou skuteční involuční subpasionáti - lidé, co se fakticky touží sami "rozpustit" v cizím imperiálním projektu, který jim neskýtá naprosto žádnou šanci na samostatné uplatnění a rozvoj, ba dokonce možná ani na přežití.

Česká republika je v současnosti třetím největším zahraničním dárcem vojenské pomoci Ukrajině - ale i kdyby udělala úplně vše, co je vůbec v jejích silách, sama o sobě nemůže rozhodujícím způsobem výsledek konfliktu ovlivnit. Pomůže bezesporu významně, avšak jenom sama misku vah nepřeváží.

Úvahy o tom, zda snad rozhodování o osudech našich a našich potomků na ukrajinských bojištích nevěnujeme "příliš mnoho pozornosti", jestli bychom neměli napřít síly také jinde, jsou ovšem založeny na zásadním nepochopení jedné životní konstanty.

Pokud chcete vůbec někdy něčeho dosáhnout, musíte soustředit své síly na to, abyste alespoň jednu věc, která právě leží bezprostředně před vámi, udělali pokud možno co nejpořádněji.

Představa, že místo toho bude "řešit" současně podobných věcí pět až deset - takže je ve výsledku všechny nezbytně odfláknete a nedáte jim, co nutně vyžadují, ale budete si za to moci pěstovat pocit, že jste toho "hodně stihli" - ovšem obvykle k úspěchu nevede.

Dopadá naopak zpravidla podle otřepaného lidového přísloví "devatero řemesel, desátá bída".

Události na Ukrajině jsou pro Českou republiku nejnaléhavější bezpečnostní výzvou od roku 1989.

Je bohužel naprosto přirozené, že jim řada Čechů věnuje mnohem více pozornosti, než kdy věnovala třeba válce v Sýrii.