Ukrajina: K rozdílu mezi oportunisty a důsledným trváním na předválečných chybách

25. 4. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Před 24. únorem to nebylo jen Německo, kdo opakovaně odmítal prodat Ukrajině zbraně na obranu před ruským imperialismem. Stejně se chovala i Británie za posledních tří premiérů, kdy nechtěla dodat cokoliv kromě pár předpotopních lehkých obrněných vozidel.

Německo a Francie, ale v masivním měřítku také Itálie, Rakousko, Bulharsko a Česká republika přitom ve zmiňovaném období obcházely sankce zavedené po roce 2014 a prodávaly zbraně Moskvě.


Proč bylo možno dodávat německé odstřelovačské pušky agresorskému Kremlu, ale Ukrajina figurující ve stejné válce až dodnedávna při žádostech o stejné zbraně poslouchala řeči o "nedodávání zbraní a vojenského materiálu do konfliktních zón", to zajisté patří k nejhlubším tajemstvím německé "etické" zahraniční politiky.

Ne že by francouzský přístup spočívající v bezstarostném prodeji zbraní oběma stranám konfliktu byl výrazně lepší - ale přinejmenším alespoň nebyl tak zjevně zaujatý ve prospěch agresora. Totéž ovšem třeba říci i o ČR, která na jedné straně prodávala Rusku mezi lety 2015-2019 každoročně vojenskou leteckou technologii, na druhé dodala Ukrajině zastaralé samohybné houfnice...

To co je ale zajímavé na současné situaci je rozdíl mezi evropskými oportunisty a zarytými příznivci prokremelské politiky, který se projevil po Putinově válečném coming outu z 24. února.

Britský premiér Boris Johnson a řada dalších evropských premiérů do té doby důsledně odmítajících ukrajinské žádosti o prodej zbraní a vojenskou pomoc náhle otočili a svou politiku doslova přes noc změnili.

Kdežto - ani ne snad zejména, ale dnes už zcela výlučně - na německé straně stále vidíme lpění na zdiskreditované politice vůči Ukrajině a Rusku, která byla aplikována ještě před vypuknutím posledního kola válečného běsnění.

Kancléřem Scholzem 27. února oznámený "zásadní obrat" se ve skutečnosti nekoná, respektive jde o naprostý chaos. Slyšíme výmluvy, že léta chybných ekonomických rozhodnutí, která mimochodem systematicky porušovala předpisy Evropské unie a zvyšovala závislost Německa na ruském zemním plynu, prý úzce souvisejí s německou konkurenceschopností na světovém trhu a nelze je vzít zpět, protože by tím mohl kdosi utrpět.

Během světové finanční a ekonomické krize po roce 2008 jsme z Berlína opakovaně slýchali, že prý je naprosto nutné, aby jihoevropské země nesly citelné následky špatných ekonomických rozhodnutí, protože opak by prý přinesl jen další morální hazard.

Teď ovšem vidíme, že jakmile by někdo chtěl po Německu, aby samo neslo následky vlastních chybných ekonomických rozhodnutí, hledá se v Berlíně milion důvodů, proč to prý není možné a musí se tomu zabránit.

Ale ve skutečnosti je věc ještě mnohem horší. Země jako Řecko, Itálie či Portugalsko, které před rokem 2008 aplikovaly velmi problematickou ekonomickou politiku, v době svého rozhodování ještě nemohly jasně vědět, k čemu to nakonec povede, protože příslušné evropské sankce vůči nim byly formulovány teprve, když došlo k nejhoršímu.

Naproti tomu Německo bylo celá léta důrazně varováno před hloupou proruskou energetickou politikou a jejími možnými následky. Stejně tak bylo upozorňováno na porušování evropských předpisů. Ani jedno z toho ale nevedlo v Berlíně k včasnému přehodnocení chybného kurzu.

A vedle toho Německo, které na prvním místě dnes drží nad vodou ruskou ekonomiku i poté, co zbankrotovala kvůli neschopnosti splácet pohledávky ve volně směnitelných měnách, a zajišťuje tak udržení schopnosti vést válku, dál odmítá dodat Ukrajině těžkou výzbroj, kterou Kyjev potřebuje k odražení ruské ofenzívy v Donbasu, vyhnání okupantů ze svého území a ukončení konfliktu.

Co se týče spolkového kancléře Scholze osobně, analytici se nyní dohadují, zda má na něj Kreml nějaký kompromat z doby, kdy coby mladý vlasatý socialista demonstroval proti NATO, nebo zda je třeba jeho neobhajitelné postoje připsat spíše slepému spoléhání na nevhodné zahraničně politické poradce.

Každopádně i rozdíl mezi oportunisty a důslednými kremlofily je v současné době pro Ukrajince a koneckonců pro Evropu velmi podstatný. Boris Johnson jistě na Ukrajině ani teď nepatří k nejpopulárnějším zahraničním politikům, ale na druhé straně mu bylo odpuštěno, protože v rozhodující chvíli leccos napravil.

Naproti tomu Německo, které už před válkou mělo na Ukrajině kvůli proruské politice velmi špatnou pověst, se obrazně řečeno v žebříčku zahraničních aktérů propadá kamsi do pekel. Tím, že ještě i nyní dál lpí na chybné, neobhajitelné politice vůči Rusku, pošramotilo své mezinárodní postavení natolik, že následky ponese celé následující dekády.

Nejen německými elitami podporovaný francouzský projekt "evropské strategické autonomie", ale i samotný německo-francouzský nárok na vedení Evropské unie napříště nebude automaticky respektován. Evropské země zejména na "východním křídle NATO" si teď velmi dobře uvědomují, že v bezpečnostních otázkách je Německo hráčem s nulovou spolehlivostí, který jako spojenec negarantuje vůbec nic.

Paříž a zejména Berlín v mimořádně vážné bezpečnostní krizi jednoznačně prokázaly, že na úkol vést nějakou samostatnou evropskou obranu vůbec nemají - že nedokážou adaptovat své zastaralé uvažování o bezpečnosti a mezinárodních vztazích ani na zásadní změny v bezprostředním sousedství.

A ovšem lze s jistotou očekávat, že až Berlínu konečně dojde, co si svým cynickým nadřazováním levného ruského plynu nad tisíce ztracených ukrajinských životů nadrobil, bude "naprosto šokován, šokován".

Protože pod skořápkou nezlomného přesvědčení o správnosti "uměřené" proruské politiky zůstává skrčeno ošklivé reziduum kolonialistického dědictví, podle nějž to nikdy nemůže být Berlín, kdo by udělal opravdovou chybu.

Ten přece postupuje "dospěle a racionálně", zatímco země vyznačující se "jižanským či orientálním temperamentem" vnášejí do civilizačně nadřazeného diskursu nežádoucí archaické sentimenty.

3
Vytisknout
8468

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2022