Proč se z konfliktu na Ukrajině nestane jaderná válka

27. 4. 2022

čas čtení 6 minut
I pro novou periodu omezených konfliktů stále platí stará pravidla, napsal Gideon Rose.

První analýzy války na Ukrajině zdůrazňovaly několik jedinečných faktorů specifických pro jednotlivé případy, jako je složitá historie regionu, složitá psychologie ruského prezidenta Vladimira Putina a charismatické vedení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Konflikt se zdál šokujícím způsobem novým a děsivě nepředvídatelným, koncem jedné éry a začátkem další, s dosud neznámými obrysy.

Jak však boje pokračují, válka vypadá známěji a stále více se podobá mnoha jiným konfliktům za posledních sedm desetiletí. To naznačuje, že se válčícím stranám vnucují obecné, strukturální rysy situace, které vedou jejich volby do překvapivě dobře opotřebovaných drážek. Ukrajina zkrátka následuje vzor omezené války v nukleárním věku a opakuje scénář napsaný v Koreji a od té doby mnohokrát zkopírovaný. Toto není nová éra, pouze nová fáze té staré. A dokonce i nová fáze hraje podle stejných starých pravidel – s významnými důsledky pro zbytek války i po ní.

Koncem 40. let čelili američtí politici bezprecedentnímu problému: Co dělat se zbraněmi, které mohou zničit svět? V průběhu historie státy urovnaly své největší spory válkou. Ale postupem času byly války stále ničivější a vyvrcholily totální válkou, která právě skončila – sama vyvrcholila svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, které zničily celá města jediným výbuchem. Nikdo nevěděl, co bude následovat. Prolomit cyklus války se zdálo nemožné. Pokračovat se zdálo nemyslitelné. Napětí ještě vzrostlo, když Sovětský svaz v roce 1949 získal jadernou zbraň. A pak, v červnu 1950, severokorejské síly napadly Jižní Koreu. Washington a jeho spojenci se rychle přidali na stranu Soulu a postavili se proti Moskvě, která spolu s Pekingem podporovala Pchjongjang. Jak by dopadla válka v jaderném věku? Nyní by byla otázka zodpovězena.

Po tři roky, kdy na Korejském poloostrově zuřily brutální boje, se obě strany postupně vzájemně poznávaly a mlčky se dohodly na pravidlech pro novou epochu. Žádná z jaderných mocností nechtěla další totální válku, takže obě přísně omezovaly prostředky, cíle a rozsah konfliktu. Rozhodly se nepoužít jaderné zbraně. Rozhodly se, že nebudou vzájemně útočit na území nebo režim a ponechají boje na Korejcích. A kromě toho mohla válka pokračovat konvenčně, tak krutě, jak si válčící strany přály.

Tato pravidla nebyla vyčtena z knihy ani nebyla dosažena prostřednictvím vyjednávání. Nebyla následována z víry, naděje nebo lásky. Byla založena na praktičnosti. Tvůrci politik v Moskvě a Washingtonu museli v reálném čase činit zásadní rozhodnutí o tom, jak dosáhnout svých cílů během války, a logika vlastní této situaci učinila některé způsoby jednání mnohem přitažlivějšími než jiné. Jaderné zbraně se přes veškerou svou sílu – kvůli veškeré jejich síle – ukázaly jako překvapivě bezmocné. Jejich používání by s sebou neslo mnoho nákladů a přineslo jen málo výhod. Vytvořilo by více problémů, než vyřešilo. A tak to neudělala ani jedna velmoc.

O deset let později kubánská raketová krize posílila tabu. Pak Vietnam následoval stejný vzor jako Korea. Žádná z jaderných mocností, nyní včetně Číny, jaderné zbraně nepoužila. Žádný nezaútočil na území nebo režim jiné jaderné mocnosti. A kromě toho bylo možné cokoliv. Stejná pravidla platila ve válce v Perském zálivu, válce v Iráku a sovětské a americké válce v Afghánistánu.

Ruským plánem A bylo rychle dobýt Ukrajinu, nastolit přátelskou vládu a postavit svět před hotovou věc. Když to bylo zablokováno odhodlaným vojenským odporem, Moskva přešla k plánu B, bušila do měst z odstupu a snažila se rozdrtit ukrajinskou morálku. Když ani to nefungovalo, Kreml přešel k plánu C, vzdal se pokusu zmocnit se celé země a znovu se zaměřil na pokus o dobytí a udržení části území na východě a jihu. Nadcházející bitvy na Donbasu budou klíčové, ale již nyní lze mnohé říci o tom, jak tato válka skončí.

Boj buď skončí vyjednaným urovnáním zahrnujícím teritoriální status quo ante, nebo ustoupí do zmrazeného konfliktu podél patové linie kontaktu armád na východě. To znamená, že konec války se bude podobat těm ve válkách v Koreji a v Perském zálivu nebo situaci v Abcházii, Jižní Osetii a Podněstří. Tak či onak, stejně jako v Koreji, šok z počáteční agrese podnítil širší balancující koalici, která zůstane, i když boje ustanou. Rusko si vybralo horkou válku a dostane studenou.

Ukrajina se řídí vzorem omezené války v jaderném věku.

Ať už by některé výklady ruské vojenské doktríny mohly naznačovat cokoliv, Moskva během konfliktu jaderné zbraně nepoužije. Od roku 1945 každý vůdce jaderné mocnosti, od domácky založených politiků, jako jsou američtí prezidenti Harry Truman a Lyndon Johnson, až po masově vraždící sociopaty, jako byli Josif Stalin a Mao Ce-tung, ze skvělých důvodů odmítl použití jaderných zbraní. Putin nebude výjimkou, nebude jednat s měkkým srdcem, ale s tvrdou hlavou. Ví, že by následovala mimořádná odveta a všeobecné odsouzení bez vzdáleně srovnatelných strategických výhod, které by je ospravedlnily – nemluvě o skutečnosti, že radioaktivní spad by se mohl snadno obrátit zpět na samotné Rusko.

Za starých špatných časů by takové přesuny moci jako nyní vedly tak či onak ke strašlivé všeobecné válce. Kvůli jaderné revoluci jsou takové války vyloučeny. Ale vzhledem k tomu, že stále dochází k přesunům moci – podíl Číny na globální ekonomice se za poslední generaci pětinásobně zvýšil – bude třeba najít jiné formy ubytování. Není vůbec jasné, co by to mohlo v praxi znamenat. Ale stále více prázdný status quo nemůže trvat věčně. A chybí-li jakákoli možnost mírové změny, dokonce ani riziko Armagedonu nemusí stačit k jejímu zachování.

Celý text v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
8060

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2022