Česká politika musí stát na straně žen a dětí

2. 5. 2022 / Petr Chadraba

čas čtení 3 minuty
17927
Autorem obrázku je Hanka Sedláček

Stále více žen a dětí k nám přichází z Ukrajiny s tělesnými i psychickými následky sexuálního násilí. V reportážích není nouze o obrazy znásilněních ženských těl pohozených na ulici či devítiletých děvčat, která ruští vojáci znásilnili před zraky rodičů. Do jakého právního a společenského prostředí vlastně míří?

 


Ve válce je žena kořist, děvka, co si o to říká, nástroj pomsty a genocidy. Organizace Amnesty International už od začátku dubna přináší svědectví o desítkách žen a dětí, které se během invaze staly obětí sexuálního násilí. Od roku 1995 se znásilnění považuje za válečný zločin, často však chybí nejdůležitější důkaz - svědectví oběti. Také na Ukrajině, kde se o sexuálním násilí tradičně nemluví a velkou část viny nese oběť, bude těžké shromáždit přímá svědectví k mezinárodnímu soudnímu procesu o zločinech proti lidskosti.

Přitom proto, aby se násilí na ženách a dětech začalo brát vážně, a místo stigmatizace obětí se postupně otevřela veřejná diskuse a zapojení úřadů do řešení strukturálního problému, může vést i to, že vládní představitelé přestanou zavírat oči a ratifikací mezinárodních úmluv ukáží, na čí straně stojí. 

O neochotě Mariana Jurečky (KDU-ČSL) připojit Českou republiku k zemím, kde se bez výjimky dodržuje mezinárodní úmluva o právech dítěte včetně práva na ochranu před násilím, se toho řeklo už hodně. Stejně tak o naivní víře Pavla Blažka (ODS), že notorický násilník počká do roku 2023, až se pánský klub usnese, zda ratifikovat Istanbulskou úmluvu a konečně důsledně zatlačit na prevenci násilí na ženách a domácího násilí. 

Když diskuse začala vířit, netušil ještě nikdo z nás, jak Putinova invaze vyzdvihne neodkladnost změny české politiky ve prospěch ochrany zranitelných jedinců - teď a tady. Oficiální statistika ukazuje, že v Čechách se devět z deseti obětí domácího a sexuálního násilí nikdy neobrátí na policii - mimo jiné proto, že nemají důvěru v systém. Stejně tak i v předválečné Ukrajině končil jen zlomek případů sexuálního násilí u soudu - o znásilnění se ani na východ od nás prostě nemluví.

Stereotypy a omezení týkající se násilí na ženách a dětech jsou v postkomunistické Evropě stále živé. Útrapy žen a dětí poznamenaných zvůlí ruských politiků a brutalitou ruských vojáků by nás měly inspirovat k rozsáhlé změně české politiky, která v současné podobě nápadně připomíná tu, která oběti války nutí mlčet.

0
Vytisknout
8894

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2022