Charkovský deník: Pod bombami

25. 4. 2022 / Andrij Petrovič Krasňaščich

čas čtení 14 minut
 

Humanismus

K čemu je nám teď humanismus? Vyprchává ve mně, když vidím na fotografiích mrtvoly charkovských občanů pod troskami zničených domů nebo na ulici, někoho, kdo šel pro voduě, vedle něhož leží láhev, nějaká paní stála ve frontě před obchodem. Když vidím rozbombardované centrum Charkova, z něhož po druhé světové válce zbylo jen málo, a to, co ta nedokončila, dorazí ti, kteří nás nazývají "fašisty" a "nacisty". Moje ukrajinská rusky mluvící matka říká: "Jsou horší než fašisté". Humanismus je pro ni také věcí předválečné minulosti. "Měli by je zastřelit," říká moje matka o zajatcích, kteří rozstříleli Charkov a pak se vzdali naší armádě. Samozřejmě my nesmíme střílet vězně, ale moje matka má právo to říct. Každý den po tři týdny žije ona, my, Charkov od sirény k siréně, a kdykoliv siréna zazní, někdo umírá, někdo je bombardován. Každý večer říkáme "Dobrou noc" a ta slova teď znějí jinak - se strachem. A  "Dobré ráno" taky.

 
Můj ruskojazyčný ruský otec, který se narodil v Rusku a kterého přišli Rusové  osvobodit letadly, tanky a raketami, říká totéž: čím víc jich popravíme, tím méně se sem budou odvažovat vtrhnout. V otcově nemocném srdci po mnoha infarktech už není žádný humanismus. Bojím se o jejich srdce - o srdce mého otce a mé matky.

Mému otci je 81 let, vzpomíná na druhou světovou válku, na Němce, kteří okupovali jejich ruskou vesnici. Mluví o tom a mluví, když sedíme v krytu během náletů. Vracejí se mu vzpomínky z dětství, obě války, které obklopily jeho život, se prolínají.

Krytem je chodba bez oken hluboko v bytě. Můj otec nemůže sejít do sklepa, výtah byl první den války vyřazen z provozu, bydlíme v sedmém patře. Kdyby sešel dolů do sklepa, už těch sedm pater nahoru nevyjde.  

Táta má certifikát válečného dítěte. A moje dcera ho bude mít pravděpodobně také. S mou ženou jsou u babičky a skrývají se  tam ve sklepě před bombardováním. Můj otec si pamatuje sklep, do něhož je vyhnali Němci, když se nastěhovali do  jejich domu.

Dcera chce jít ven, sněží, chce si postavit sněhuláka. Ale ven se nesmí, a tak kreslí sněhuláky bojující s ruskými záškodníky. Na obloze shazuje letadlo se znakem Z bombu. Předtím dcera kreslila zvířata, slunce, oblohu, rodinu. Kreslila řeku a les ve Figurovce, v univerzitním rekreačním středisku u Čugujeva, kde jsme každoročně trávili léto. Všechno v okolí Čugujeva je zničené.

Všechno je zničené v blízkosti domu, kde bydlíme a odkud jsme  se přestěhovali k rodičům. Univerzitní sportovní areál, studentské koleje, obchody, obytné budovy.

Moje dcera to teprve musí uvidět. A nakreslit.  

Nakreslit její školu. Jestli je neporušená, ta oblast byla těžce bombardována. Útočili tam raketami.

Nakreslit Ševčenkovu zahradu, kde jsme ještě 19. února v delfináriu oslavili její desáté narozeniny. Pět dní před válkou. Centrum města, kde je Ševčenkova zahrada, je celé v troskách.

Po válce moje dcera nakreslí Charkov, to, co z něj zbylo. Tak si bude Charkov pamatovat. Až budou trosky odklizeny, bude se ptát: "Co tu bylo?" "Co tu bylo před válkou?"

"Dům z předminulého století, neobarokní." "Jugendstil". "Ukrajinská secese". "Konstruktivismus". Ukážu jí fotky.

Při pohledu na staré fotografie si představuji, jak vypadal Charkov před druhou světovou válkou. Co stálo na místě dnešních prázdných míst  a náměstí, jaká mistrovská díla architektury. Charkov, kde jsem vyrůstal, se stane předválečným Charkovem mé dcery. Charkov, který jsem vyfotil, to budou její staré fotky.

Charkov už není. A my také nejsme. To staré, předválečné my zůstalo v podzemí. V podzemí, kam mnozí z nás sestoupili 24. února a dosud nevylezli. Sklepy, suterény. Joseph Campbell tomu říkal "v břiše velryby", nazýval to iniciací, znovuzrozením. Náš minulý, normální, lidský život tam zemřel, když byl Charkov bombardován. Na ulicích už vidím znovuzrozené. Ustupují lidem, které potkávají, a jsou k sobě zdvořilí - ne korektní, ale zdvořilí. Před válkou jsem neznal takovou ohleduplnost, takovou upřímnou vřelost k neznámým lidem v našem obyčejném obchodním Charkově, kde každý žil svými problémy, svým životem. Nyní je běžný tento život a tyto problémy, všichni cítí to, co každý cítí.

Měli bychom to nazývat humanismem nebo jinak? Co je to humanismus?

Ruský jazyk

Irové zastavili auto s ruským velvyslancem. Snažili se ho vytáhnout ven. Do brány ruského velvyslanectví vjel irský kamion. Irský poslanec řekl: Angličtina v Irsku nedělá z Irů Angličany.

Major Dobkin jednou vykřikl: "Jsme pro ruský jazyk!" Chtěl jsem mu odpovědět: "Na co to potřebuješ? Co s ním hodláte dělat?" "Dál si čti ty debilní scénáře, které pro vás píší."  Teď chci Putinovi říct: "Tady máš, udus se svým jazykem" - a konečně přejít na ukrajinštinu.

Ale já vím, že to neudělám. Umím totiž rusky lépe než Putin. Půl století jsem v ruštině přemýšlel, psal a rozvíjel svůj styl. Postavte vedle sebe mě a Putina s jeho tupým, gangsterským blábolením, jazykem z periférie  a zadejte nám diktát nebo esej a uvidíte, kdo s koho.

Ale Putin se mnou nechce bojovat, bombarduje mě a hází na mě Grady,   protože umím rusky lépe než on. A lépe než jeho vojáci. Ministři. Králové.
Takže budu bojovat svou ruštinou, neruským jazykem. S ním a s celou jeho armádou. Tímto způsobem mohu s jistotou vyhrát. Protože on si myslí: "Vyhraju."
Putinovi se nepodařilo vyhnat mě z Charkova, nevyžene  mě ani z jazyka. Charkov ani jazyk nejsou jeho.

Jak žije město, které neexistuje?


Bum.  Přijede popelářské auto a odveze odpadky.

Bum.. Vrátný se podívá na oblohu, ale ne směrem k hukotu. Kuřák stojí.

Bum. Lidé na ulici chodí a nezrychlí.

Kanonáda. Člověk se chce schovat v hloubi bytu. Důchodce na sportovišti běží malými krůčky. Stojí u turniketu, naklání se, naklání se, provádí cvičení.
Skáče. Pevná paní údržbářka v červené kombinéze vysypává koš na odpadky.

Dům se otřásá tak, že se chvěje. Muž jde se psem, pes vyskočí, aby mu vytrhl klacek z ruky, muž hodí klacek, pes skočí za ním.

Bum, bum, bum.  Výbuchy mnohokrát za sebou a velmi hlasitě. Fronta na cigarety se nerozchází ani nemění konfiguraci, stojí.

Výbuchy jsou blízko a okna se třesou. Na dětském hřišti žena laskavě mluví k dítěti a zavazuje mu čepici.

Charkov, 21. den války.


Pod bombami

Sirény od časného rána. Několik jich bylo i v noci. Došlo mi jídlo, musím jít do obchodu. Čekám na pauzu v bombardovábní, a jdu ven. Sestupuji do přízemí a uvědomuji si, že jsem si zapomněl rukavice, ale nejdo pro ně zpět. Siréna zní znovu, ale já se nevracím. Domluvili jsme se, že rodiče budou v době mé nepřítomnosti sedět v krytu.

Venku nikdo neutíká a ani já neutík a já neutíkám. Jdu.

Supermarket je poloprázdný, ale základní věci tam jsou. Chléb, klobásy, sypké těstoviny, dokonce i kuřata. Od všeho beru dvě.

Lidí je méně než v předválečných dobách. Nikdo nedělá rozruch, nikdo nikam nespěchá. Vejce přivezou na vozíku, stojí se na ně fronta, jsou roztříděná. Vzal jsem si dva tácy.

U pokladny se žena ptá paní u pokladny, jestli se nebojí, že tu bude celý den. Odpovídá: "Výbuchy zní stejně tady jako doma. Výbuchy jsou slyšet po celém Charkově.

Ceny jsou dvakrát tak vysoké než dříve. Nakoupil jsem za tři tisíce hřiven. Pomalu se vracím zpátky s nákupem. Další výbuchy, pořád.

Druhá cesta ven  je za mou ženou. Na půli cesty mezi našimi domy. Vytyčili jsme si na mapě trasu a domluvili se, kde se sejdeme.

Zase jsem si zapomněl rukavice. Mrznou mi ruce. Výbuchy jsou najednou blíž, pak zase dál. Neběžím, ale jdu rychle - jdu na schůzku.

Vidím ji zdálky, mává taškami, rukama. Políbili jsme se, objali, neviděli jsme se čtrnáct dní. Připomnělo mi to, jak krásná je moje žena.

Není čas na rozhovor: další výbuchy. Promluvíme si telefonicky. Hlučné výbuchy. Z batohu jsem vyndala nákup, co jsem koupil pro manželku,  a z jejího jsem si naložil  brambory a zeleninu. Musím se vydat na útěk. "Jako špion Stirlitz na rande se svou ženou," říká manželka. Je to trefa do černého.

Nevím, jak budeme oslavovat vítězství, ale určitě ne kanonádou.

Udělejte to rychle

Doma dělejte vše rychle. Nemůžete nic odložit na později. Později může být dům bez elektřiny, bez plynu, bez vody. Bez vytápění. Bez internet. Bez mobilního telefonu.
Telefon musí být vždy nabitý.

Vždy musí být plná vana vody. Voda už neteče. Přes noc bylo střídavě vypínáno topení a několikrát bylo zhasnuto osvětlení. Vypadl internet. Dlouho neteče teplá voda. Proto se musíte rychle umýt ohřátou vodou na kamnech - aby nevychladla a aby člověk nebyl nahý a mokrý, kdyby něco.

Také se rychle najezte, kdyby něco.

Rychle jdeš k oknu, aby ses podíval ven a ujistil se, že je všechno v pořádku. Při poplachu se rychle kryjte.

Rychle napište esemesku,  odpovězte na dopisy. Víte, kdyby něco.

Venku není třeba spěchat. Venku se tomu říká panika.

Rodinné fotografie


Na stěně máme rodinné fotografie. Naďa byla pokřtěna, sešla se celá rodina z obou stran. Na obrázku je nás hodně. Voláme si, píšeme si. Všichni jsou v Charkově, poltavská část rodiny na nás čeká v Poltavě, my všichni  nejedeme.

"Cesty jsou drsné." "Není to bezpečné." "Střílejí." Ve skutečnosti jde jen o to, že nikdo nechce opustit svůj domov. Zdá se, že dokud v něm jste, hlídáte ho. Pokud jejh opustíte, může se bytu i vám něco stát. I on tě hlídá.

Teď, když jsme tu zavření, se celé dny staráme o dokonalou čistotu, lesk lustrů, všechny police jsou znovu umyté. Nemůžeme byt opustit.

Na obrázku jsme veselí. Teď máme noční můry. Jedna za všechny. Moje matka říká: "Zdálo se mi, že jsme obsadili Charkov." Moje žena říká: "Nadě se zdálo o tom, že je tu Putin". Nevím, o čem se zdálo mému otci, neříká to. Říká: "Oni nám Charkov nevrátí."

Chci být šťastný

Chci radost, vtipy, dobré zprávy. Špatné zprávy nám létají nad hlavou celý den.

Posíláme si vtipy přes messenger. O Putinovi a ruské armádě. Obrázky a videa cikánů, kteří ukradli tank.

Mezi řádky lze číst i špatné zprávy, i když ne dobré, ale povzbudivé. Nebo je interpretovat k lepšímu. Nejlepší by byl mír, konec války. Návrat k normálnímu životu beze strachu, bez ostřelování, bez náletů.

Dokud se ten život nevrátí, válka otráví i každou chvilku radosti, úsměv, vtip. Smějete se a stále to cítíte, je to ve vás.

Pověra

V návaznosti na to, co bylo řečeno.

Jazyk strachu je velmi opatrný. Nemůžete napsat nebo říci, že je vše v pořádku. Protože kdykoli se to může zhoršit. A vy svým "dobrem" přitahujete toto "zlo". Čeká jen na to, až se otočíte - aby vám vrazilo nůž do zad.

Proto musíte pečlivě volit slova, nejlépe neutrální - abyste "zlé" uklidnili. Nebuďte ho, když spí.

Místo "Všechno  v pořádku" říkáme "V pořádku." "Dobře." "Víceméně." "Buch, buch, buch" - abychom to nezakřikli. Válka vám otevře oči.

Tento pověrčivý jazyk v nás zůstane ještě dlouho. Budeme v něm myslet, mluvit.

Ale "po válce" také není z dnešního slovníku.

Co zbývá

Co zbývá těm, kteří zůstali v Charkově? Ti, kteří nejsou na frontě, nejsou dobrovolníky, nejsou v armádě. Jsme to my.

My a naši blízcí. Naši blízcí, kteří jsou s námi. Za zdí, vedle, na telefonu. Odvaha, komunikace, sdílení jídla.

A čekat.

Na vítězství.

Podstatná část tohoto textu, napsaného v ruštině, vyšla také anglicky ZDE


Andrij Petrovič Krasňaščich (nar. 1970, Poltava, Ukrajina) je docentem dějin světové literatury a klasiky na Charkovské národní univerzitě. Je spoluzakladatelem a spoluredaktorem významného charkovského literárního časopisu Cоюз Писателей (Svaz spisovatelů). Mezi jeho publikované knihy patří např: (1000 псевдонимов; Folio, 2002; s Konstantinem Bělajevem), Украинский Нострадамус (Ukrajinský Nostradamus; Folio, 2005), Харьков в зеркале мировой литературы (Charkov v zrcadle světové literatury; Folio, 2007; s Konstantinem Bělajevem) a sbírka povídek Парк культуры и отдыха (Park kultury a odpočinku; Тяжпромавтоматика, 2008). Je držitelem Ruské ceny (2015), ceny časopisu Nový svět (2015), ceny O. Henryho Dar mágů (2015) a ceny Dmitrije Gorčeva (2017), v roce 2008 se dostal do užšího výběru na cenu Andreje Bělého a v roce 2002 byl na Ukrajinském národním festivalu současného umění jmenován "kulturním hrdinou". Jeho práce vyšly v překladu v časopisech The Literary Review, The Massachusetts Review, Sakura Review, VICE a Words Without Borders.

2
Vytisknout
5214

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2022