Ukrajina: Proč opravdová diplomatická jednání mohou přijít teprve po válce

30. 3. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
  • Ruská federace coby revizionistická mocnost notoricky nedodržující mezinárodní závazky nemůže být partnerem reálných mírových jednání jinak než jako poražená strana konfliktu.  
  • Alternativně lze uvažovat jen o dohodě ohledně dočasného příměří, kterou ovšem Kreml nepochybně bude neustále porušovat, tak jako to dělá na všech ostatních bojištích. A využije ji k přeskupení sil pro další útok na vybraném místě. 
  • Ukrajina místo tlaku obvyklých podezřelých (Paříže a Berlína) na "dohodu" s Ruskem a místo poštěkávání pokryteckých "antiimperialistů" potřebuje mohutnou vojenskou a ekonomickou podporu v boji s ruským imperialismem. 

Podle výzkumné organizace Bellingcat došlo 3. března v Kyjevě během neformálních snah zprostředkovat mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou k otravě ruského oligarchy Romana Abramoviče a tří členů ukrajinského týmu nervově paralytickými látkami. Abramovič měl kromě jiných symptomů ztrácet zrak a musel být údajně převezen k léčbě do Turecka.


Připomeňme, že oficiální rozhovory mezi oběma zeměmi vede za ruskou stranu bývalý ministr kultury Vladimir Medinskij, fanatický putinista bez jakýchkoliv zkušeností s normálním mezistátním jednáním. Jakýkoliv návrh dohody, který by Medinskij odvezl sebou do Moskvy, musí nakonec podepsat Vladimir Putin.

Rusko 24. února 2022 celkově potřetí porušilo Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž se zaručilo za suverenitu a územní celistvost Ukrajiny. Poprvé se tak stalo při uloupení Krymu v roce 2014; podruhé při ruské invazi do Donbasu vydávané za "občanskou válku"; letos znovu.

Rusko dále v roce 2016 vypovědělo Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z roku 1990, kterou dlouhá léta soustavně porušovalo agresí na území Moldavska a Gruzie. Tato smlouva by hypoteticky skýtala vhodný rámec pro ruské bezpečnostní záruky Ukrajině. Tím ovšem myslím za předpokladu, že by dosud platila, Rusko by ji již předtím po léta systematicky neporušovalo a dalo se tedy předpokládat, že ji hodlá dodržovat.

Rusko vývojem a rozmisťováním pozemních prostředků středního doletu také systematicky porušovalo Smlouvu o střelách středního a kratšího doletu v Evropě z roku 1987, kterou proto Spojené státy v srpnu 2019 vypověděly.

Před zahájením nejnovější invaze na Ukrajinu pak Moskva dala ultimáty adresovanými Západu jednoznačně najevo, že nebude respektovat prakticky nic z rozvinutého smluvního rámce upravujícího vzájemné vztahy po skončení studené války, protože hodlá prosadit "nový světový pořádek". V něm si prý určí ve své "vlivové sféře" pravidla sama, bez ohledu na dosavadní mezinárodní závazky.

A Vladimir Putin ve svém vyhlášení "speciální vojenské operace" na Ukrajině 24. února jednoznačně řekl, že Ukrajina jako stát, tj. subjekt mezinárodního práva, pro něj vůbec neexistuje.

Ještě hodně dlouho bych mohl připisovat další a další důvody, nicméně shrnuto a podtrženo, nemá absolutně žádný smysl předpokládat, že se Moskva snaží s Kyjevem jednat o situaci vzniklé letošním ruským vpádem na Ukrajinu v dobré víře.

Proto by maximum možného v oblasti probíhajících jednání nakonec představovala dohoda o (pravděpodobně jen lokálním) zastavení palby. Rusko v posledních konfliktech mělo sklon uzavírat podobné dohody vždy, když jeho jednotky byly vyčerpané a potřebovalo operační pauzu. Není důvod předpokládat, že současná válka bude výjimkou. Otázka zní, zda Ukrajina považuje opravdu za vhodné a potřebné s takovou pauzou v bojích souhlasit. 

Zatím ale jen máloco nasvědčuje tomu, že by Moskva zastavení palby opravdu reálně nabízela, ani tomu, že by o ně Kyjev usiloval. Naopak, existují signály ohledně dubnové částečné mobilizace v Rusku týkající se 100 000 vojáků v záloze, kteří mají zjevně nahradit zničené a vyřazené jednotky na Ukrajině. Na druhé straně Kreml potřebuje zredukovat zamrzlé fronty a pokusí se odsud přesunout síly ve prospěch obkličovací operace v Donbasu, která má teď nejvyšší prioritu.

Místo prázdných řečí o diplomacii, se kterou si Putin koncem února před zraky celého světa vytřel půlky, a stejně bezobsažných výzev k "deeskalaci", které pouze nahrávají agresorovi, je třeba vystupňovat zahraniční vojenskou pomoc Ukrajině, aby se poměr sil obou stran co nejvíce přiblížil rovnováze. Ukrajina při ruských útocích přišla o značnou část obranného průmyslu, mj. o tankovou továrnu v Charkově, jenže pro protiútoky bude potřebovat těžké zbraně, které si teď sama nevyrobí.

Americké i britské plány na dodávky prostředků protivzdušné obrany zasluhují ocenění stejně, jako zahraniční dodávky motorového paliva, ovšem Kyjevu je také třeba poskytnout tanky, bojová vozidla pěchoty, dělostřelectvo a příslušnou munici. Zde by mohla ČR se svými staršími tanky T-72M1, bojovými vozidly pěchoty BVP-2, houfnicemi ShKH vz. 77 a zásobami 152 mm dělostřelecké munice ještě udělat docela dost. Stejně tak by se mohla podílet na americkém programu posílení ukrajinské PVO odprodejem svých čtyř baterií systému Kub-M2, které jsou stejně určeny k náhradě novějšími prostředky.

I kdyby vše zmíněné mělo Česko Ukrajině odprodat za symbolickou jednu korunu, pořád ještě by šlo o mnohem nižší náklady než ty, které by muselo vynaložit, pokud by se armáda revizionistické Ruské federace nacházela na dosud přátelských ukrajinských hranicích sousedního Polska a Slovenska.

Nesmyslná námitka proti jednoznačné podpoře oběti agrese, že prý existuje "někdo", komu probíhající válka "vyhovuje", přehlíží, že doslova všichni kromě vládce Kremlu se válce do poslední chvíle snažili zabránit. Evropa chtěla dál žít s "mírovou dividendou", na niž byla přes tři dekády zvyklá - a vyhnout se zbrojení. Bidenova administrativa se hodlala plně soustředit na čínskou výzvu v asijsko-tichomořské oblasti a v Evropě usilovala o stabilizaci. Putinovi nabídla smírnou dohodu. Marně.

Nikdo si válku nepřál, nikomu se nehodila do jeho plánů. Jen a jen Vladimiru Putinovi.

Pouze on sám ji začal. A jedině on ji může také ukončit - pokud si díky zdrcujícím porážkám konečně připustí, že v žádném případě nevyhraje a doma mu hrozí ztráta mocenského postavení.

3
Vytisknout
9383

Diskuse

Obsah vydání | 5. 4. 2022