Whataboutismus a relativizace po Buče

4. 4. 2022 / Karel Dolejší

Po pěti týdnech války se Rusům s výjimkou obsazení Chersonu (kde se nyní znova bojuje) nepovedlo téměř nic z toho, co zamýšleli. "Podařilo" se nicméně skórovat hned v deseti z jedenácti kategorií válečných zločinů, jak je pro mezinárodní ozbrojené konflikty vymezuje Mezinárodní trestní soud (ICC). Poslední zbylou výjimkou zůstaly "biologické experimenty" na zajatých civilistech.

Věc má ovšem také svůj háček. Ukrajina neratifikovala Římský statut ICC - a Rusko dokonce stáhlo i samotný podpis pod tímto mezinárodním dokumentem. Z hlediska standardního vymezení pravomocí tedy Mezinárodní trestní soud ani zločiny v Buče, ani jinde na ukrajinském území patrně stíhat nemůže - stejně jako nemá právo vyšetřovat občany země, která se nepodílí na mezinárodních smlouvách umožňujících stíhání válečných zločinů mimo národní jurisdikci.

To samozřejmě spáchané činy nijak nerelativizuje ani nezlehčuje. Postoj Ruské federace k trestání válečných zločinů pouze ilustruje dlouhodobé úsilí ruského imperialismu systematicky se vyhýbat jakýmkoliv mezinárodním pravidlům a bránit postihu svých ozbrojenců za skutky, jichž se dopustili během kolonialistických válek v sousedních zemích.

V arzenálu západních omlouvačů protizápadních imperialistů ovšem existují dva mocné rétorické nástroje standardně uplatňované v situacích, kdy se "správná" strana dopustí něčeho nepříjemného.

Prvním, na nějž v posledních letech ve svých textech opakovaně upozornil zejména Edward Lucas, je whataboutismus. Tento prostý, ale pro někoho snad přesvědčivý trik spočívá v odvedení pozornosti k faktu, že také někdo jiný než aktuální pachatel udělal něco špatného (třeba i velmi dávno). Klasickým příkladem budiž okřídlená věta starorežimního vtipu: "...a vy zase bijete černochy!".

Whataboutismus k tomu, aby fungoval, v zásadě ani nepotřebuje, aby si "srovnávané" činy byly jakkoliv podobné - i když je to vítáno. Kritiku genocidy Ujgurů v Číně se tankies pokoušejí umlčet třeba poukazem na rasismus v americké policii, třebaže americký policejní rasismus je na rozdíl od čínské genocidy vyšetřován a trestán - a rozhodně v něm nejde o systematickou snahu zlikvidovat celé etnikum.

Ale to nevadí. Cílem whataboutistů přece není vnést do věci jasno. Jde naopak o to věc co nejvíce zamlžit, odmítnout otázku konkrétní odpovědnosti za zločiny, které jsou aktuálně předmětem diskuse, odvedením pozornosti k úplně jinému tématu a jinému pachateli.

Ještě ostřejší nástroj představuje relativizace a zpochybňování důkazů o spáchaných válečných zločinech, pakliže se jich dopustila "správná" strana. V této disciplíně se již dávno stal legendou Noam Chomsky s odmítáním svědectví přeživších a důkazů o polpotovské genocidě v Kambodži. (Ovšemže tankies na každou zmínku o této ostudné záležitosti odpovídají relativizací a zpochybňováním důkazů na další argumentační úrovni - podle nich se Chomsky toho, co prokazatelně ve svých textech udělal, takže to lze doslovně citovat, "vlastně" vůbec nedopustil.)

Není těžké předvídat, jakou cestou se budou pravděpodobně ubírat "protiargumenty" vůči masovým popravám civilistů v Buče a jinde na Ukrajině.

"Ekvivalentní" whateboutismus nepochybně vyrukuje s americkým masakrem v jihovietnamské vesničce My Lai, k němuž došlo 16. března 1968. V podtextu takové ekvivalence samozřejmě bude neobhajitelný předpoklad, že USA dnes jsou stejnou zemí jako před 54 lety. Že se od Nixonovy až po Bidenovu administrativu v nejmenším nezměnily, že se stále jedná o "hlavního světového imperialistu" - třebaže je k dispozici řada důkazů o opaku.

Neekvivalentní whataboutismus má před sebou úkol mnohem jednodušší. Může vytáhnout koneckonců cokoliv, včetně dezinformačního narativu ohledně "globální genocidy" očkováním proti COVIDu. A tato smyšlená genocida má být samozřejmě ještě mnohem horší než mučení a vyvražďování stovek lidí v Buče. Proč to vůbec řešit, když na nás NWO den za dnem sype chemtrails? Nebuďte ovce!

Jak bude vypadat relativizace a zpochybňování důkazů v kauze Buča lze dobře studovat na ruských dezinformačních operacích po sestřelení letu MH17 nad východní Ukrajinou 17. července 2014. Kremlem řízená média vyrukují s desítkami navzájem se vyvracejících verzí události a západní přežvykovači se jich nadšeně chytí, aby je šířili dál. Cílem ovšem nebude dokázat, že Moskva má pravdu, ale že ji nemá nikdo - a tedy pokud si nejsme jisti, kdo je pachatelem, nelze nikoho jednoznačně odsoudit.

Ale právě proto, že západní politici, média i veřejnost podobnými procesy už opakovaně prošli, nelze se nechat zmást ruským a proruským zatloukáním.

Po masakru v Buče spáchaném Evropě 21. století musí následovat důkladné vyšetření všech důkazů nezávislou instancí - a také další sankce proti Kremlu a dodatečná pomoc Ukrajině v její obraně proti ruské agresi.

Perfidnímu tvrzení, že masakr v Buče "vlastně" spáchali či naaranžovali Ukrajinci, ačkoliv tam podle oficiálních kremelských zdrojů ještě 1. dubna prováděla "čistky" ruská námořní pěchota, mohou instantně uvěřit jen obzvláště dobře vycvičení konzumenti ruské státní propagandy.

Kdo se na Ukrajině brání cizí invazi a kdo vede zločinnou dobyvačnou válku je dávno krystalicky jasné - a žádné "zajímavé" poznámky pověstných Čapkových alelidí na tom nic nezmění.