Soud dějin: Otevřený dopis Neele Winkelmanové a Lubomíru Zaorálkovi

21. 2. 2020 / Muriel Blaive

čas čtení 17 minut

Studie o středověku a o nacionalismu z České republiky jsou vysoce uznávané. V těchto oborech zastává ČR, co se týče historické metodologie, prominentní místo na světovém jevišti. Pokud jde o soudobé dějiny, je naopak spíš pozadu. Politické a intelektuální elity a dokonce i někteří historici stále ještě málo chápou problémy týkající se soudobých dějin. Když jde o nacismus či komunismus, pocity jsou ještě tak živé, že racionalita zdánlivě ustupuje emocím. Ohledně rozdílů mezi politikou, justicí a dějinami vládne všeobecný zmatek: jako by vyjadřovat poctu obětem, trestat viníky a psát dějiny tohoto období bylo totéž. Jenže ono to totéž není.

Ještě větší zmatek vládne ohledně postavení svědků/přeživších a ohledně "historické pravdy", jako by jen oni pravdu vykonávali. Použiji k své argumentaci dva nedávné příklady: Nátlak, který vyvinul ministr kultury Lubomír Zaorálek a na ředitelku lidického památníku Martinu Lehmannovou, aby odstoupila ze své funkce,rozhovor, který poskytla Neela Winkelmannová novinářce Barboře Tachecí v Českém rozhlase, v němž hovořily o společenské užitečnosti Ústavu pro studium totalitních režimů.


Anglická verze tohoto článku je ZDE.

 

Jak posuzovat minulost

Začněme otázkou historické pravdy. Pro většinu politických, kulturních a mediálních elit je to jednoduché: komunistický režim byl zlý, způsoboval jim utrpení a musí být donucen za to platit. Historikové by proto měli sedět v archivech a dokumentovat, jak lidé trpěli, zatímco politici by měli odškodnit oběti a vyjadřovat jim pocty. To je celé. Bohužel, život není tak jednoduchý. Má-li se dospět k férovému rozsudku před soudem, musí se brát v úvahu kontext, polehčující okolnosti a motivace; je nutno konfrontovat různé úhly pohledu a vyvážit vstupy žalobce i obhájce. Co se týče spolehlivosti svědků, když vyslechneme k téže události pět svědků, získáme pět příběhů, často diametrálně odlišných. Právník Philippe Sands, specializující se na mezinárodní lidská práva, poukazuje na to, že jestliže vyslechneme téhož svědka při pěti různých příležitostech, dostaneme také pět různých příběhů. Soudní proces nemůže záviset jen na svědcích.


Kromě toho bychom neměli zapomínat na celou řadu prokurátorů v minulosti, kteří znali "pravdu" dřív, než vůbec předstoupili před soud. Využívali procesu k tomu, aby učinili veřejné prohlášení a proces proměnili v monstrproces. Pokud bereme vážně, že žijeme v demokracii, naším ideálem nemůže být tuto komunistickou praxi napodobovat. Pravdu zjistíme až poté, co proces proběhne, a ne předtím, než vůbec začal.

Nenaplněný pocit oběti

Soudím, že skutečným cílem lidí, kteří se účastní veřejného diskursu se svým nereflektovaným antikomunismem a tvrdí, že chtějí slyšet "historickou pravdu", je být uznáni za oběť. Část země má pocit, že je obětí komunismu (a dožaduje se nápravy.) Proč? Ne kvůli minulosti, ale kvůli přítomnosti; proto, že současný postkomunistický režim – ten, který platí za demokracii – není dokonalý. Ne všichni jsou bohatí a šťastní, ne všechno je krásné, ne každý hlas se počítá, ne všichni měli prospěch ze změny režimu a příliš mnoho lidí těžce zápolí se snahou udržovat ve svém každodenním životě alespoň zdání důstojnosti. Amorálnost historie se projevuje v tom, že jiné země, na západě Evropy, se i nadále mají dobře. Němci, Rakušané, Francouzi a všichni ti, kdo měli to štěstí být na západní straně železné opony, jsou bohatší a šťastnější (aspoň si to o nich Češi dlouho mysleli). Vedlo se jim dobře, zatímco Češi trpěli, a mají se stále lépe i nyní. Jakpak to může být spravedlivé? A ještě poučují Čechy o tom, co mají dělat!

Bohužel, i když jsou Češi kvůli osudu své země ve dvacátém století oprávněně rozhněváni, k historické spravedlnosti nikdy nedojde. To, že Západ východní Evropu během druhé světové války a po ní opustil, zůstane navždy neodstranitelnou historickou křivdou. Jakožto Francouzka bych chtěla křičet na svou zemi, ale marně, protože ta dlouhá desetiletí promarněná za komunismu na špatné straně železné opony nemůže napravit nic. Pochybuji, že se Západ kdy řádně omluví, když ho nelze přesvědčit ani o tom, aby se o východní Evropu zajímal - mohu o tom osobně svědčit, protože jsem se vzdala všech šancí na akademickou kariéru ve Francii když jsem se přestěhovala sem a zabývala dějinami Československa, tou vzdálenou zemí, o které nic nevíme, jak řekl Chamberlain. Alespoň se Západ pokusil pomoci (možná jako svého druhu pokání) tím, že včlenil země střední Evropy do Evropské unie a vydatně začal rozdělovat dotace.

Pocit oběti neznamená, že nemáme odpovědnost

Není vinou Evropské unie, že tyto peníze většinou končí v kapsách několika málo šťastlivců, a ne ku prospěchu všech. Tady je třeba mluvit o zodpovědnosti. Východní Evropu kdysi Západ opustil, ale to nezbavuje "země obětí" jejich odpovědnosti: v tomto případě soudobou českou společnost od odpovědnosti týkající se současnosti. Když dnes věci nefungují tak, jak jsme doufali, není to pouze vina Evropské unie a bývalého komunistického režimu. Mrzí mne, že to musím takto říci, ale je to bohužel také, vlastně hlavně, umožňováno současnou apatií, která charakterizuje českou společnost stejně jako ostatní postkomunistické společnosti. Korupce, tunelování, zneužívání moci a ignorování prostých lidí – s tím lze skoncovat jedině tak, že poženeme k odpovědnosti lidi u moci, tak to přece chodí v demokracii. Je mi jasné, že to je velmi obtížné a že se lidé cítí bezmocní, ale je to nutné.

Jinými slovy: je legitimní uznat utrpení a určit odpovědnost, ale k ničemu není obviňovat ty, kteří nám v minulosti způsobovali utrpení, jen proto, že máme pocit bezmoci vůči těm, kteří nám působí utrpení v současnosti. Musíme najít odvahu zaměřit se na správného protivníka.

Definovat pocit oběti: Jak mohou pomoci dějiny každodennosti

Ale jak vůbec vysvětlit to minulé utrpení? Čím více se zabývám českými dějinami, tím více si uvědomuji, že politické dějiny jsou při líčení období komunismu mimo. Politické dějiny se zaměřují na významné události a na osobnosti u moci. Avšak v sedmdesátých a osmdesátých letech se téměř nic "nedělo" a komunističtí předáci zdaleka nebyli pozoruhodné osobnosti. Lidé už nebyli popravováni za své politické názory, ani nebyli posíláni do pracovních táborů. Už se nekonaly monstrprocesy a nedocházelo k lidovým povstáním. Heslo se změnilo ze stalinského "Ten, kdo není s námi, je proti nám" na normalizační "Ten, kdo není proti nám, je s námi." Lidé už neumírali na elektrifikovaném plotu železné opony, ale jezdili do Jugoslávie na odborářskou dovolenou. Znamená tato neexistence dramat, že lidé už úplně přestali trpět pod komunistickou nadvládou? Zaslouží si vzpomínaní jen dramatický útlak? Měli bychom ignorovat drobné ponižování, protože nevyvolávalo ve svobodném světě palcové titulky?

Mou odpovědí jakožto historičky je: Ne, naopak. Ale jen sociální a kulturní dějiny dokáží popsat banální prostřednost normalizace. Proto používám dějiny každodennosti: abych vylíčila neustálé nenápadné otravování života lidí fanatiky a jejich šikanování těmi, pro koho byla komunistická nadvlád záminkou k toxickému chování. O tom, milá Barboro Tachecí a Neelo Winkelmannová, jsou dějiny každodennosti: nejde o trivializaci represe ale přesně naopak – jde o její oživení, zviditelnění, o její analýzu (viz mou studii každodenního života v Českých Velenicích). A nemylme se: vedoucí činitelé na všech úrovních normalizačního režimu zůstali po roce 1989 téměř zcela bez trestu, což přispívá k všeobecnému pocitu historické nespravedlnosti daleko více než zrada Západu v roce 1945. Proto je tak velmi důležité najít slova k vyjádření této frustrace. Ještě jednou: to dokážou jen kulturní a sociální dějiny.

Abych to shrnula: Utrpení nás nezbavuje povinnosti čelit zodpovědnosti; zároveň musí být utrpení uznáno, aby viníci nesli vinu za své skutečné zločiny. Za normalizaci nemůže Západ, ale prezident Gustáv Husák. Za současnou situaci nemůže Husák, ale dnešní politici.

Dějiny, justici a vzpomínání nelze spojovat

Stejně tak, jako musíme přisoudit zločiny správným viníkům, musíme střežit hranice mezi dějinami, justicí a vzpomínáním. Nacismus, komunismus a všechny ostatní populistické režimy rády zamlžují rozdíl mezi těmito třemi kategoriemi: naproti tomu, demokracie dává přednost jejich zdravému oddělení. Úkolem historika je určit, co se dělo a v historickém kontextu vysvětlit, proč se to dělo. Úkolem historika není vynášet rozsudek. Úkolem soudce je nalézt a odsoudit viníky. Soudce nesmí sloužit jako nástroj pro politiky k odstranění jejich odpůrců. Rolí politika je uctít oběti a připomínat minulé události, a ne nařizovat historikům, co a jak mají psát.

Avšak ve veřejné sféře v České republice vedou převažující pocity resentimentu k takovému zmatku, že mnoho politiků i někteří historikové mají mylný pocit, že jsou odborníky ve všech třech oborech: v historii, v justici i v politice. Ministr kultury Zaorálek nedávno poskytl příklad, proč je směšování těchto oborů problematické, i když je motivováno dobrými úmysly.

Pan ministr Zaorálek tvrdil, že "osm obětí z Lidic" bylo nespokojeno s ředitelkou lidického památníku Martinou Lehmannovou proto, že neodmítla historický výzkum, který se jim nelíbil. A tak požadoval její rezignaci. Oběti ale nehovořily jednohlasně, devátá, vlastně jediná dospělá osoba, která likvidaci Lidic přežila, naopak paní Lehmannovou podpořila. Ministr Zaorálek její názor ignoroval. Na základě jakého argumentu by měla být tato paní ignorována, zatímco názor ostatních obětí by dostal přednost? Existují snad dobré oběti a špatné oběti? Vyvstává zjevná otázka: je politický názor faktorem, který by nám měl pomáhat určit kdo je "dobrá oběť"? Shodou okolností všechny oběti, které byly nespokojeny s paní Lehmannovou, jsou členky zpolitizovaného Českého svazu bojovníků za svobodu, jehož předsedkyní je Jana Bobošíková, kandidátka KSČM v prezidentských volbách roku 2008. Jednání ministra kultury Zaorálka tedy můžeme chápat jako poděkování KSČM za jejich podporu koaliční vlády, bez ohledu na to, jaké byly jeho úmysly. Je to jasný příklad toho, jak nevhodné je, když politik zasáhne do historické analýzy: jeho postoj bude vždycky interpretován jako názor na současnou politickou situaci, nikdy jako autentický příspěvek k historické debatě.

Akademická svoboda musí být chráněna před mocenskými hrami

Tento nešťastný příklad vytvořil takovýto precedens: Pokud historik objeví v archivech fakta, která se nelíbí skupině přeživších, a pokud tato skupina vyvolá dostatečný hluk a bude hovořit "jménem obětí", pak propadne politik u moci pokušení odvolat ředitele institutu, památníku, či archivu, kde historik pracuje, anebo i jakékoliv instituce, která odmítne odsoudit práci tohoto historika. Vypadá to jako výmysl? Není to tak. Podobné požadavky na odstoupení ředitelů muzeí se nedávno ozvaly v Polsku. Útočilo se na Muzeum druhé světové války v Gdańsku a na Muzeum dějin polských židů ve Varšavě. V obou případech tvrdili polští činitelé, že konají jen podle svého přesvědčení, co je morálně správné jménem obětí. Zřejmě to dokonce mysleli upřímně, i když zoufalým způsobem selhali.

Chci věřit, že pan ministr Zaorálek neměl na mysli žádnou zlovolnou politickou motivaci, avšak tyto případy dokazují, že politikové ze zásady nemají nikdy zasahovat do psaní dějin. Není to role politiků a takový zásah není nikdy prospěšný. Oběti a přeživší často proti historikům protestují. To je normální. Historikové mají pro ně veliký respekt, ale to neznamená, že se názory nemohou lišit a že by měla existovat jen jednotná interpretace minulosti. Rozhodně není úkolem politiků určovat, jaká ta interpretace minulosti má být.

Důsledkem intervence ministra Zaorálka je, že čeští historikové si nyní dvakrát rozmyslí, zda mají sdělovat veřejnosti výsledky svého výzkumu, pokud usoudí, že to rozhněvá určité kruhy (a to se děje téměř vždycky). Má z takové situace akademická svoboda prospěch, anebo je naopak ohrožena? Odpověď je zjevná. Pomalé a bolestné utváření kolektivní paměti nelze urychlit politickými prostředky. Země, která zažila šest let nacistické okupace a jednačtyřicet let komunistické diktatury by to měla vědět až příliš dobře. Dějepis, spravedlnost a vzpomínání jsou tři odlišné cíle, které by měly plnit tři různé kategorie profesionálů. To je nezbytné, má-li demokracie fungovat.

Snášenlivost je nám bližší, než si myslíte

Zmínila jsem se výše, že politické dějiny nejsou dostatečně vybaveny na popsání období normalizace. Vlastně bych šla ještě dál a argumentovala, že politické dějiny nedokážou dobře vylíčit ani padesátá léta. Osobou, která mě o tom přesvědčila, nebyl nikdo jiný než Michael Heyrovský, otec bioložky Neely Winkelmannové. Vedla jsem s ním rozhovory v první polovině devadesátých let jako naivní studentka ze Západu, která věřila všemu, co napsali v exilu čeští demokraté. Také já jsem byla přesvědčena, že se v roce 1956 v Československu nic nestalo (na rozdíl od Maďarska a Polska), protože byla represe příliš silná. Avšak Michael Heyrovský mě poučil, že tomu bylo jinak. Poskytl mi pohled na každodenní život studenta v roce 1956. Nešlo o represi, ale o vyjednávání s režimem, jak si v něm najít cestu. Nešlo o antikomunismus, ale o to, jak konfrontovat ideály s realitou. Nebylo to tolik o strachu jako o strategiích, jak se vyhnout potrestání při kritice režimu.

Prostřednictvím pana Heyrovského jsem poprvé pochopila, že věci byly daleko složitější, než jak se o nich psalo v západních publikacích o komunismu. Mé jistoty se rozpadly, když mi vyprávěl příběh Otakara Švece, sochaře, který v meziválečném období vytvořil sochu Tomáše Garrigua Masaryka a který přišel s bombastickým projektem na sochu Stalina na Letné v Praze. Účastnit se konkursu na Stalinovu sochu bylo povinné a Švec kalkuloval s tím, že jeho projekt je tak extrémní, že přece nebude vybrán. Bohužel vybrán byl a Švec skončil tak, že se stal tvůrcem největší sochy Josefa Stalina všech dob. Dostával anonymní telefonáty a urážlivé dopisy, vyprávěl mi vážně Heyrovský, až nakonec spáchal sebevraždu. Rozhovor s Michaelem Heyrovským lze shlédnout v dokumentárním filmu, pro který jsem napsala scénář a který vysílala Česká televize v roce 1996, 1956: Promarněná šance, aneb Návrat Ježíška do Československa.

Udělalo to na mě velký dojem. Tehdy jsem poprvé pochopila, že v osobních volbách za komunistické diktatury bylo dobro i zlo pokřivené. Vděčím panu Heyrovskému za mnoho. Že jeho dcera si omylem myslí, že můj přístup je urážlivý vůči obětem, vypovídá o čtvrt století později bohužel daleko více o radikalizaci postkomunistického období než o mé konkrétní práci na dějinách komunismu. Částečně té frustraci rozumím. I mne šokuje téměř naprosté selhání postkomunistické spravedlnosti. Avšak snažit se proto pomstít imaginárnímu zlu každodenních dějin dokazuje, že Neela Winkelmannová, jako téměř všichni v antikomunistickém hnutí, prostě neví, co to je.

Třicet let po pádu komunismu by bylo daleko produktivnější přestat se snažit umlčovat či zesměšňovat jiné přístupy, nebo alespoň přestat považovat jednomyslnost za žádoucí stav. Jak jsem argumentovala jinde, přijmout existenci rozličných názorů, debaty, nebo dokonce sporů, je podmínkou pro smíření: a smíření je jediným způsobem, jak za tím deprimujícím postkomunistickým obdobím konečně obrátit stránku.

0
Vytisknout
13750

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2020