Írán a USA se náhle zjevily v plné nahotě

10. 1. 2020

Není náhoda, že po zabití velitele jednotek Kuds Kásima Sulejmáního se začal nejvýznamnější íránský vojenský prostředník hlásit k teroristickým útokům provedeným takřka před čtyřmi dekádami. Média a aktivisté spojení s Hizballáhem předložili veřejný nárok na odpovědnost organizace za bombový útok proti kasárnám americké námořní pěchoty v říjnu 1983, který zabil 241 námořních pěšáků. Takže proč právě teď?, ptá se Lee Smith.

Odpověď zní, že jde o to zastrašit Američany, když teď Donald Trump vyvedl režim v Teheránu z rovnováhy změnou čtyřicet let starých pravidel hry. Spojené státy odjakživa věděly, že za útok na kasárna námořní pěchoty nesl odpovědnost Hizballáh a že libanonské milice byly vyzbrojovány, financovány a řízeny Íránem. Rozhodnutí prezidenta Reagana neodpovídat na útok přímo bylo součástí nevyslovené dohody, kterou USA a Írán uzavřely během obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu. Napodobovala podobné uspořádání se Sovětským svazem, podle nějž žádná ze supervelmocí nevolala přímo druhou k odpovědnosti za akce jejích proxies, aby se tak snížilo riziko jaderného kataklyzmatu.

Jenže na rozdíl od Sovětského svazu nebyla Islámská republika Írán globální jadernou supervelmocí. Šlo o pouhou nepřátelskou lokální mocnost, která ohrožovala americký regionální bezpečnostní řád teroristickými útoky. Reakcí Washingtonu bylo tvářit se, že to nevidí, podle teorie, že je pro širší řád výhodné veřejně předstírat, že pravidla stále ještě existují. Na druhé straně Írán radostně hrál hru založenou na předstírání a akumuloval prestiž a vliv.

Podmínky této podivné dohody se udržely další čtyři dekády, přežily konec studené války, rozpad Sovětského svazu, první a druhou válku v Perském zálivu, Bushovu okupaci Iráku, Obamovu íránskou dohodu a další lokální i globální mezníky. Washington nevolal klerikální režim k odpovědnosti za násilné proxies, které tento režim platil, vyzbrojoval, cvičil a řídil. Výměnou za to Írán a jeho partneři upustili od chvástání se vraždami, jichž se dopouštěli. Zakladatel Islámské republiky Írán ajatolláh Chomejní pronesl slavný výrok, že Amerika nemůže udělat ani ň. Je přesnější říci, že naši volení představitelé neudělali ani ň.

Donald Trump přivedl toto uspořádání ke konci tím, že Sulejmáního rozmetal na prach i spolu jedním jeho hlavních arabských podvelitelů. Nyní když Trump volá Írán k odpovědnosti za akce jeho proxies, vliv získaný tím, že Teherán pomáhal Americe předstírat normalitu, je pryč. Írán a jeho spojenci se nyní cítí svobodni veřejně se koupat v krvi Američanů a varují, že na cestě je další násilí.

Problémem Íránu je, že ve skutečnosti vůbec není tak silný. Při všech obavách z odvety Trumpovo zahození starých pravidel obralo Írán o nejdůležitější nástroj v jeho arzenálu, experty označovanou jako "plausible deniability" (možnost věrohodně popřít vlastní odpovědnost za akce proxies).

Schopnost Íránu reagovat na akce USA byla již omezena faktem, že jeho konvenční vojenské síly jsou staré a prorezivělé. Jistě, rychlé čluny Revolučních gard mohou útočit na americké válečné námořnictvo v Perském zálivu. Ale nemohou přivézt velké pozemní síly do Iráku, natož je vysadit na Floridě nebo na Aljašce.

(Umírněné odhady počtu příslušníků dominantně proíránského miličního uskupení Hašd aš-Šábí v Iráku, i po odečtení slabé sunnitské a křesťanské komponenty i zjevně o boj s Američany nestojící šíitské Sadrovy Mahdího armády, stále činí přinejmenším 250 000 ozbrojenců. To je nepochybně více než dost na to, aby milice několika tisícovkám příslušníků amerických ozbrojených sil v Iráku pořádně zatopily i bez íránských posil. V kvantitě jejich problém není - pozn. KD.)

Dobrým měřítkém vojenské slabosti Íránu je, že Kásim Sulejmání nebyl velitelem jeho pravidelné armády, ale sil Kuds, expediční jednotky íránské paralelní vojenské struktury, Islámských revolučních gard. Síly Kuds jsou relativně malé, odhady hovoří o 3 000 - 15 000 bojovnících - jde tedy o síly velikosti Hizballáhu. Ve vytrvalých taženích jako syrská válka Kuds spoléhá na to, čemu izraelský analytik Shimon Shapira říká šíitská internacionála - placené milice zverbované v blízkovýchodních a středoasijských zemích s šíitským obyvatelstvem jako je Libanon, Irák, Sýrie a Afghánistán.

(Íránské síly Kuds je vzhledem k jejich specifické roli vhodné srovnávat nikoliv s celými zahraničními armádami, ale se silami jim podobnými, jež mají za úkol mj. organizovat k boji místní populaci. Nabízí se například United States Army Special Forces ("Zelené barety") s velitelstvím ve Fort Bragg. Před 11. zářím 2001 dosahovaly celkové počty jejich ozbrojeného personálu pro globální účely zhruba 33 000, dnes 71 000 - pozn. KD.)

Hrozba představovaná pro americkou supervelmoc Íránem je "asymetrická" - únosy osob, útoky na velvyslanectví, únosy letadel, bombové útoky atd., typicky prováděné íránskými proxies. Vojenští experti a politologové, kteří termín prosadili, obyčejně zapomínají dodat, že schopnost vést "asymetrickou" válku je plně závislá na chtěné slepotě protivníka. Pokud se íránské cíle rozhodnou neřídit fikcí, že islámská republika není přímo zodpovědná za akce svých proxies, zůstane Írán prakticky bezmocný - když na teroristické útoky odpoví přímé vojenské útoky na íránské základny, letiště, přístavy, elektrárny, přehrady a další infrastrukturu.

(Co jiného dělala vlastně operace Rolling Thunder v Severním Vietnamu v letech 1965-1968, než že volala Hanoj k přímé odpovědnosti za činy jeho proxies, tzv. Vietcongu v Jižním Vietnamu? Vyhrála snad Američanům vietnamskou válku? - Autor zde prezentuje velmi zploštělé a povrchní pojetí asymetrického válčení - KD.)

Jen protože Američané a další západní mocnosti odmítli Írán volat k odpovědnosti a místo toho mu ustupovali, obskurantistický režim, jehož hlavním exportem je energie, pistáciové oříšky - a samozřejmě teror - vypadá jako impozantní protivník.

Když Trump připsal Íránu jeho odpovědnost, srazil ho na jeho přirozenou velikost - a Američané jsou nyní spíše před íránskou agresí bezpečnější, než fakticky byli kdykoliv v posledních 40 letech, během nichž íránští proxies opakovaně zabili velké počty Američanů. Zabití Sulejmáního představuje mnohem důležitější operaci než ta, která se týkala zabití lídra IS Bagdádího a dokonce i bin Ládina, protože zřejmě ovlivní budoucí akce státu, nikoliv rotaci ve vedení teroristických skupin.

Íránem podporovaný terorismus není vytrvalým, neměnným faktem mezinárodního prostředí, nanejvýš snad do té míry, do jaké jsme jej takovým faktem sami udělali. Politika appeasementu zahájená v roce 1979 kulminovala v roce 2015 dohodou JCPOA, když Obamova administrativa zahrnula Sulejmáního válečnou pokladnici stovkami miliard dolarů a legitimizovala "právo" Íránu na rozsáhlý jaderný program. Obamova administrativa tvrdila, že jedinou alternativou k tomu poskytnout Íránu atomovou zbraň je válka.

Když Donald Trump od smlouvy odstoupil, byl hanoben. Ale v očích zahraničněpolitického establishmentu se dopustil ještě těžšího hříchu, když odhalil čtyřicetiletou lež, kterou američtí politici napravo i nalevo kultivovali po čtyřicet let, aby racionalizovali kolektivní neochotu chránit Američany před íránským terorem.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3016

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020