Jak Johnson podlézá Trumpovi

6. 1. 2020

čas čtení 4 minuty
Britský premiér se vrací letecky z dovolené na karibském ostrově, kde se opaloval, díky svým milionářským přátelům, na jachtách, zatímco je Blízký východ v plamenech a Británie uprostřed bezpečnostní krize. Klíčový spojenec Velké Británie je obviněn z válečných zločinů na cizím území spáchaných v konfliktu s Íránem a jeho regionálními pomahači. Evropské názory se rychle upevnily kolem postoje, že obě strany by měly jednat uměřeně. Britskou reakcí je tento postoj odmítnout a podpořit válkychtivý přístup americké vlády. Deja vu? Zní to v každém případě jako něco, co už jsme zažili, píše redakční komentář deníku Guardian.

Byl rok 2006 a britským premiérem byl Tony Blair. Jeho tvrdošíjné odmítání požadovat příměří mezi Hezbollah a Izraelem v Libanonu uštědřilo, podle jeho vlastního svědectví, "fatální ránu" jeho premiérskému úřadu.

 

Dnešní krize na Blízkém východě je daleko nebezpečnější a nestabilnější než ta, jíž čelil Blair. Na rozdíl od Tonyho Blaira, nynější britský premiér dosud nečelil žádné válce a není známo, jak bude v takové situaci reagovat. Johnson také jedná s daleko nestabilnějším, narcistnějším a násilničtějším americkým prezidentem  než Blair.

Skutečnost, že Trumpovi nepřipadlo důležité, aby informoval Británii o svém zbrklém rozhodnutí usmrtit Qassema Suleimaniho, by měla signalizovat Johnsonovi, jak málo si o něm Bílý dům myslí. A protože se Johnson odmítl ze své dovolené vrátit předčasně, jeho ministr zahraničí musel na veřejnosti sníst svá vlastní slova. Dominica Raaba zkritizoval jeho americký protějšek za to, že se odvážil přijmout postoj Evropy vůči tomu, co bylo téměř určité protizákonné usmrcení vraha Suleimaniho. Bylo zklamáním, že Raab opustil svou uměřenou reakci a nahradil ji podlézavou americkou propagandou.

Zdá se, že neexistují skoro žádné důvěryhodné důkazy o tom, že by Suleimani či jeho Íránem podporované polovojenské jednotky byly pro Spojené státy přímou hrozbou. Trumpovi se podařilo nahradit zájem médií o jeho impeachment krizí vzniklou z jeho smrtícího útoku. Ta nebude malá: hlasování iráckého parlamentu požadující odchod amerických vojsk je příchutí toho, co přijde. Trump nemá představivost, aby dokázal vnímat problémy, o které jde na Blízkém východě. Zabití íránského generála je jen dalším příkladem selhání jeho "strategie absolutního nátlaku" proti Íránu. Jeho představa, že ochromující hospodářské sankce donutí Teherán kapitulovat, byla zcela falešná: vedlo to k tomu, že vedení íránského státu zahájilo odvážné vojenské kroky proti svým arabským soupeřům i proti západním zájmům a zároveň obnovilo prvky svého jaderného programu.

Trump se prezentuje jako silný politik. Jeho činy však strategické postavení USA na Blízkém východě oslabily. Trump nejedná v americkém národním zájmu. Jediné, o co mu jde, jsou osobní politické výhody v americkém volebním roce. Aby posílil podporu od amerických evangelikálů, prezentuje své soupeření s Íránem jako střet civilizací. Je děsivé, že si myslí, že je legitimní vojenskou reakcí spáchat válečné zločiny likvidací historických iránských památníků. Trump se obává veřejnosti, která už jeho politickou strategii viní z toho, že vyvolal napětí s Teheránem. Ať bude reakce Íránu jakákoliv, bude to nepěkné a pro Trumpa bude obtížné obviňovat z té války kohokoliv jiného než sebe samého.

Boris Johnson čelí první zahraničněpolitické zkoušce Británie po brexitu. Na rozdíl od George W. Bushe nenabídne Trump britskému premiéru možnost se budoucí války neúčastnit. Trump nepomáhá nikomu zadarmo. Očekává něco za něco. Skočit do zákopů se Spojenými státy ve válce, kterou Británie nechce, bude zřejmě cenou, kterou Johnson bude muset zaplatit za pobrexitovou obchodní dohodu mezi USA a Británií. Blairovi se posmívali, že udělal z Británie pudlíka Ameriky. Za Trumpa a Johnsona to bude ještě daleko horší.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
8916

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020