Jedno z poučení nad filmy o Marii Terezii

10. 1. 2020 / Boris Cvek

K následující úvaze mne přiměl poslední díl ze série čtyř filmů o Marii Terezii z produkce České televize. Existují dva staré, svůdné, selským rozumem ihned pochopitelné přístupy k řešení zločinnosti: tvrdý trest a apel na morálku. Oba byly hojně aplikované ve středověku prakticky bez velkých výsledků. Jak je to možné?

Vezměme si tvrdý trest. Tvrdý trest představuje snahu odstrašit případného pachatele. To si ovšem ten pachatel musí myslet, že trest na něj skutečně dopadne. K tomu je zapotřebí velmi vysoká úroveň vyšetřování a schopnost soudů soudit nestranně. Když naopak máte systém, kde soudy kryjí mocné lidi a vyšetřování nefunguje pořádně, můžete pomocí tvrdých trestů drtit nevinné. Tvrdé tresty se pak stávají nástrojem vládnoucích proti ovládaným.

 

Jste-li ovšem schopni efektivně vyšetřovat a nestranně soudit, nepotřebujete tvrdé tresty, neboť to samo odstraší pachatele. Stejně jako vysoká míra transparentnosti hospodaření s veřejnými penězi brání korupci mnohem lépe než hrozba šibenicí. Z toho je velmi snadno pochopitelné, proč nejnižší míra korupce na světě je ve Skandinávii a ne v Číně (v Číně slouží vyšetřování i justice těm mocným, takže i v případě, že je někdo „usvědčen“ a „odsouzen“ z korupce, nevíte, zda to není nevinný člověk, který se jen znelíbil mocným).

A pak je tu morálka. Jedna věc je morálka, o které se mluví, třeba v kostelích, jiná věc je morálka, podle které se jedná. To byl typický paradox středověku: kázalo se o morálce, ale běžně a brutálně se válčilo, o jiných zločinech nemluvě. Důvodem bylo to, že mocní nebyli pod veřejnou kontrolou, ale využívali morálku, jak se jim to hodilo pro své zájmy. Všechna ta posedlost sexualitou, všechno to vyvolávání obrazů pekla, to byla jen snaha, jak zotročit lidi, aby ti ze strachu poslouchali. S evangeliem to nemá nic společného.

Taky u morálky mají zásadní význam funkční instituce, např. média, která umožňují veřejnosti kontrolovat veřejné činitele a jiné mocipány, ale také vzdělávání, které dokáže lidi zbavit pověr, otevřít jim různé kultury a náboženství, seznámit je s moderní medicínou a antropologií. Ne snad že by je něco takového dělalo morálnějšími, ale umožní jim to nebýt oběťmi různých reliktů mocenských manipulací z období středověku.

Moderní společnost proto zrušila instituce, jako byla např. mravnostní policie. Soudy nesoudí morálku, ale společenskou nebezpečnost. Ve vědomí, že pomocí pranýřů ani chvalozpěvů neumíme nahlédnout do srdce člověka, do jeho morální viny a neviny, do jeho možností, jaké měl, že tedy neumíme nahradit Boha, se pak konečně ozývá evangelium. A s ním civilizovaná společnost, která se ptá po reálných příčinách zla, jako je bída, epidemie, vyloučenost, a hledá institucionální nástroje, jak je efektivně odstranit – třeba veřejnou hygienu, očkování, důchody.

Klíčem je střízlivý, věcný, praktický pohled na člověka, jenž vede k odpouštění, ale zároveň schopní lidé, kteří dokážou zajistit účinný provoz institucí. Skutečná, na rozdíl od té verbální, morálka je vždy plodem skutečného života společnosti (o tom se lze mnoho dočíst např. v Boccacciově Dekameronu), nikoli naopak.

0
Vytisknout
5605

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020