Otázka svědomí

7. 1. 2020 / Marie H Kurfiřtová

 

Milana Kunderučesko-francouzského spisovatele, který byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, není třeba představovat. Je známý jako intelektuál, který po Pražském jaru 1968 kritizoval komunistický režim ve svém rodném Československu a postavil se mu na odpor. Rozhodl se, že se usadí ve Francii. Literární kritikové ho často označovali za disidenta, což je nálepka, kterou on kategoricky odmítá. Prohlásil o sobě, že je hrdým Francouzem. Tvrdil: "Nejsem emigrant. Mým jediným domovem je nyní Francie."


K tomu:

 


Ve své jasně napsané a podrobné akademické práci Milan Kundera’s Fiction: A Critical Approach to Existential Betrayals poukazuje profesorka Karen von Kunes, působící na Yale University, na to, že někteří kritikové, jako například Brian Ward a Adam Thirwell, jsou zmateni tím, že Kundera "odmítá svou totožnost exulanta". Jednou z jejich teorií je, že tento mezinárodně proslavený spisovatel nechtěl ze statutu disidenta těžit. Avšak jejich pokusy objasnit, proč Kundera odmítá svou totožnost disidenta, se rozpadly v den, kdy Věra Kunderová - loajální manželka a literární agent Milana Kundery - vyjádřila svůj odpor vůči disidentům. V interview, které s ní vyšlo v časopise Host v listopadu 2019 Kunderová tvrdí, že disidenti, kteří se po sametové revoluci v roce 1989 dostali k moci, nenáviděli jejího manžela už před revolucí, protože se obávali, že Kunderova mezinárodní sláva (větší než sláva Václava Havla) by z něho udělala vůdce antikomunistické opozice. Nenávist disidentů označila jako viníka, který zabránil jejímu manželovi i jí samotné vrátit se do vlasti.

Do značné míry je toto všechno spojeno s tématem pečlivě zdokumentované monografie Karen von Kunesové. Její knížka se soustřeďuje na "kauzu Kundera" - policejní zprávu z března 1950, která byla uveřejněna v roce 2008 a interpretována jednostranně: Kundera udal člověka, který pak byl prohlášen za nepřítele komunistického Československa a odsouzen na nucené práce v jednom z nechvalně známých komunistických vězení. Kundera tuto policejní zprávu popřel; avšak profesorka von Kunesová studuje jeho nezvykle fascinující zamotání se do této události, k níž došlo v roce 1950. Von Kunesová dokazuje svým výzkumem archivních dokumentů z daného období a svou analýzou Kunderových románů a her, že tehdy dvacetiletý Milan Kundera informoval policii o existenci kufru, který na studentskou kolej přinesl známý studentky, jež bydlela na koleji, za niž byl tehdy Kundera odpovědný. Jeho povinností bylo informovat o čemkoliv nezvyklém.

 

Von Kunesová používá interdisciplinární analýzu a přistupuje k svému tématu z různých úhlů a pohledů - nejen z hlediska literárních a psychologických teorií, ale také s okem detektiva a na základě celé řady osobních pohovorů. Podařilo se jí učinit pozoruhodný objev: krátká epizoda, během níž Kundera upozornil na kufr pražskou policii, zahájila Kunderovu kariéru velmi produktivního spisovatele. Všem Kunderovým dílům přitom dominují témata náhody, zrady, viny a smrti.  Kufr se stal zlověstným symbolem, který ovlivnil celou jeho spisovatelskou kariéru a objevuje se ve všech jeho fikčních dílech, v jejichž důsledku se Kundera stal mezinárodně známým autorem.

 

A nejen to. Pokud jeho texty čteme a analyzujeme pozorně (čteme-li "mezi řádky" tak, jak se to běžně praktikovalo za komunismu) zjistíme, že Milan Kundera nepřímo (prostřednictvím svých postav) hovoří o své účasti na udání z roku 1950 a postupně, krok za krokem, ukazuje čtenáři jak a proč k tomu došlo. Také vysvětluje svým čtenářům, proč veřejně popře svůj podíl na této epizodě (což učinil, když byl v té věci v roce 2008 interviewován) a proč popře, že znal (tvrdil, že si na ně nepamatuje) ostatní účastníky těchto událostí. Lze říci, že von Kunesová interpretuje Kunderovy romány a jeho dramata ve světle jeho etického selhání, vzhledem k tomu, že tyto osudové události zůstaly navždy otištěny v jeho podvědomí a staly se jeho motorem. Monografie von Kunesové tak obsahuje klíčové svědectví a vrhá nové světlo na interpretaci celého Kunderova literárního kánonu. To, že se na této události podílel, je nesporné - jak by se to mohlo projevovat v jeho románech, kdyby o ničem nevěděl?


Karen von Kunesovou, autorku mnoha publikací, také není třeba představovat. Vyučuje na Yale University o Kunderových románech déle než 20 let a ve své práci využívá svých hlubokých znalostí celého Kunderova díla. Její přímá zkušenost z toho, že vyrostla za komunistické éry, jí umožňuje mistrovsky vylíčit složitou psychologii politického klimatu, v němž veřejné osobnosti i obyčejní lidé spolupracovali s policií - buď ze strachu, z žárlivosti, z touhy po pomstě nebo za osobní výhody. Byla to brutální doba a mnoho Čechů se tehdy pokusilo o útěk, který se mnohým také podařil.

Pan a paní Kunderovi před několika měsíci znovu získali české občanství. Ve svém nedávném interview označila paní Kunderová emigraci z Československa za hloupý omyl a v rozporu s názory svého muže zdůraznila, že v roce 2008 (jakmile vyšel článek o udání, jehož se Kundera dopustil) si poprvé uvědomila, že se nikdy nebudou moci vrátit. Zároveň si také uvědomila, jak strašně se jí stýská po rodné zemi. Vyjádřila to v dnešní době politické korektnosti odvážnou metaforou: "Mám pocit, že jsem otrokem na plantáži, který se ve svých nočních snech vrací do své vlasti," a svůj výrok uzavřela verši českého nacionalistického básníka Viktora Dyka o vlasti: "Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš." Nadto konstatovala, že udání z roku 2008 zničilo zdraví jejího manžela a že se mu za to nikdo dosud neomluvil.

Je nepravděpodobné, že by se kdy někdo za to omluvil. Máme-li pochopit proč, je nutno si přečíst vynikající knihu Karen von Kunesové (a "nepřeskočit ani jedinou řádku" - abychom použili Kunderovy rétoriky). Její kniha totiž obsahuje většinu odpovědí. Profesorka von Kunesová nečiní žádné definitivní soudy a ani (v Kunderově duchu) nedělá žádné konečné závěry. To samo o sobě vyvolává mnoho zajímavých otázek, které si musí čtenář zodpovědět sám. Zdůrazňuje, že cílem její monografie není umenšovat Kunderovu pověst, ale odhalit jeho literárního génia a jeho hluboké porozumění lidským interakcím. S hravostí vyjadřuje své sympatie pro Kunderu, když poznamenává, že "Bez ohledu na to, kolik náhod hraje roli v Kunderově díle, není náhodné, že se stal jedním z největších spisovatelů na mezinárodním jevišti." Její narativ jednak věrně analyzuje historické důkazy a jednak interpretuje Kunderovy romány způsobem, který poukazuje na to, jak jsou brilantní. Její porozumění Kunderově psychologii je pozoruhodné: její kniha nabízí inovativní způsoby čtení a interpretace Milana Kundery a možná obsahuje i tajný klíč k porozumění mysli tohoto samotářského spisovatele.

Monografie Karen von Kunesové je poutavou vědeckou publikací, která zasahuje do oborů literární kritiky, filozofie, psychologie i historie. Na rozdíl od některých akademických publikací, které bývají suchopárné, von Kunesová překvapuje jasností prezentace a napínavým a přístupným stylem, který může být potěšením pro každého čtenáře. Svou mongrafií dokázala profesorka von Kunesová něco, co se nikdo neodvážil vidět či přiznat. Kdo chce porozumět Kunderovu složitému géniu, musí si přečíst monografii Karen von Kunesové Milan Kundera’s Fiction: A Critical Approach to Existential Betrayals.

0
Vytisknout
8668

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020