Británie praktikuje apartheid mezi svými mladými a staršími občany

13. 1. 2020


Kromě prostého zeměpisného oddělení odděluje mladé lidi od starých skutečnost, že došlo k hluboké hospodářské změně: zmizela relativní životní jistota a zaměstnanecká stabilita poválečného uspořádání. Vznikla ekonomika charakterizovaná rtuťovitou nepředvídatelností a vzniklo vědomí, že se svět zmenšuje. Mladí lidé považují otevřenost, diverzitu a konektivitu světa jednadvacátého století za přirozený pořádek věcí, ale chtějí, aby byla odstraněna existující hluboká nerovnost a nerovnováha. Mnoho starých lidí, naopak, je destabilizováno pocitem neustále změny a snaží se přidržovat se jakékoliv bezpečnosti, kterou ještě mají. Tohle je podstatou hlubokého generačního rozporu. 

V prosincových všeobecných volbách hlasovalo 62 procent voličů ve věku 18-24 let pro labouristy, jen 19 procent pro konzervativce. U voličů ve věku 25-34 let zvítězili také labouristé. Avšak v nejstarší věkové kategorii nad 65 let hlasovalo 64 procent voličů pro konzervativce a 17 procent pro labouristy.

Podpora politických stran, definovaná věkem, je děsivý koncept. Institucionalizuje to vzájemnou nedůvěru a resentiment, píše John Harris. Generační apartheid v Británii je zakořeněn v nejhlubších strukturách společnosti, především v polarizované ekonomice bytového fondu. Jen starší lidé dnes vlastní své domy a byty, které získali prostřednictvím hypotéky, mladí občané na hypotéky nedosáhnou a musejí platit činže.
 

Podle výzkumu Economic and Social Research Council se v letech 2001-2011 zdvojnásobil počet čtvrtí s vysokou věkovou segregací na více než 2000. Téměř polovina obyvatel velkých měst, jako je Londýn, Birmingham, Manchester a další velká městská centra, je mladší třiceti let, kdežto staří lidé bydlí na venkově a na pobřeží. V letech 1991-2014 se počet oblastí, kde je průměrný věk nad padesát let, zvýšil sedminásobně. V případě referenda o brexitu se často mluví o obrovském politickém rozdílu názorů měst a venkova.

Kromě prostého zeměpisného oddělení rozděluje mladé lidi od starých skutečnost, že došlo k hluboké hospodářské změně: zmizela relativní životní jistota a zaměstnanecká stabilita poválečného uspořádání. Vznikla ekonomika charakterizovaná rtuťovitou nepředvídatelností a vzniklo vědomí, že se svět zmenšuje. Mladí lidé považují otevřenost, diverzitu a konektivitu světa jednadvacátého století za přirozený pořádek věcí, ale chtějí, aby byla odstraněna existující hluboká nerovnost a nerovnováha. Mnoho starých lidí, naopak, je destabilizováno pocitem neustále změny a snaží se přidržovat se jakékoliv bezpečnosti, kterou ještě mají. Tohle je podstatou hlubokého generačního rozporu.

Autor poukazuje na různé iniciativy, které se snaží tento generační rozpor řešit. Například v Liverpoolu existuje institce Homeshare UK, která mladým lidem umožňuje, aby sdíleli byt či dům starých lidí zadarmo, za to, že jim dělají společnost a asi 10 hodin týdně jim vypomáhají s domácími pracemi. V některých holandských městech jsou studenti povzbuzováni, aby žili s důchodci, ubytování mají zadarmo a za to důchodce naučí novým věcem - jak používat emaily, jak používat sociálních sítí, Skype a dokonce i umění graffiti. V Londýně existuje v židovské školce iniciativa Apples and Honey, ve školce je domov pro staré občany, takže se staří lidé setkávají s rodinami a s batolaty.

Je zjevné, uzavírá autor, že všechno tohle vyžaduje obrovské změny v postojích a v chování lidí. Generační propast znamená, že se z Británie stává hluboce nefunkční národní rodina, plná resentimetů a vzájemného neporozumění. Než to bude ještě horší, je naléhavé zapotřebí terapie.

Podrobnosti v angličtině ZDE
 
0
Vytisknout
5331

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2020