Erdoganova rošáda

6. 1. 2020 / Karel Dolejší

Českými médii včera proběhla zpráva, že Turecko přesouvá vojenské specialisty - nutno upřesnit, že zejména klíčové specialisty na protivzdušnou obranu - do Libye ZDE ZDE ZDE ZDE. Méně nebo vůbec je zatím veřejnost informována o přesunu jednotek bývalých syrských povstalců na pomoc mezinárodně uznané libyjské vládě ZDE.

Erdogan si na rozdíl od obojaké politiky třeba takového Macrona, který zjevně v Libyi sází na obě znepřátelené strany zároveň, vybral mezinárodně uznanou a OSN podporovanou Vládu národní dohody (GNA) proti silám kadáfistického veterána a dobrodruha Chalífy Haftara podporovaného zejména Putinovým Ruskem ZDE. Pro Moskvu je Haftar logickým prodloužením snah skrze syrský přístav Tartús vojensky proniknout z Černého moře do oblasti východního a centrálního Středomoří. Turecko má ovšem v oblasti vlastní plány - a k nim patří zejména dohoda o delimitaci námořní hranice s libyjskou vládou, která mu má umožnit těžbu zemního plynu ve Středozemním moři ZDE. Tato dohoda je ovšem trnem v oku nejen rozzuřenému Haftarovi, ale také Řekům, Kypřanům a Izraelcům usilujícím o realizaci projektu EastMed ZDE. Také přirozeně vede ke kolizi s Putinovými snahami prosadit svou skrze Haftarovy hrdlořezy útočící na Tripolis.

Mimochodem, zmínil jsem se už, že zřejmě vůbec největší fanoušky Chalífy Haftara nacházíme momentálně mezi propagandisty kurdských teroristů z PKK/YPG ZDE? Že tito "sekularisté" nyní ze všech sil podporují "polního maršála" bojujícího proti "islamistům" z GNA, který právě vyhlásil džihád proti Turecku?

Erdoganova rošáda znamená kromě jiného ve svých důsledcích také jistou úlevu pro syrského diktátora Asada, neboť najímání bývalých povstalců v Aleppu spolu s přesunem celých stávajících oddílů Syrské národní armády (tempem přes 1 000 osob denně) odvádí syrské nespokojence daleko od domácích bojišť. Jinak ji ovšem nelze než označit za jednoznačně regionálně stabilizující krok ve prospěch mezinárodně uznávaných libyjských vládních struktur - které potlačily pokus o ustavení místní pobočky "islámského státu" a rozhodně nejsou o nic horší než bezohledný a nabubřelý Haftar.


Dosud žádná západní země uznanou libyjskou vládu rozhodným způsobem nepodpořila a nepůsobí tedy ve směru zadržování expanze ruského vlivu do Středomoří. Jediný, kdo přesně tohle dělá, je opět "ošklivé" Turecko napadané fanatickými příznivci PKK za to, že prý v regionu Blízkého východu a Středomoří "není stabilizujícím prvkem". A jiní zase demagogicky tvrdí, že chce Ankara v Libyi "spolupracovat s Ruskem", když podporuje stranu, kterou Kreml sázející na Haftara hodlá vojensky zničit.

Stále více to vypadá, že se Evropa na mezinárodní scéně utíká do výlučné sféry laciného moralistního poučování, které vesměs kombinuje s praktickou pasivitou, případně vypočítavou obojakostí.

Skutečný vliv na události tedy získávají jiní, ochotní pro něj i něco praktického a jednoznačného udělat.

0
Vytisknout
7816

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020